BAUDYŠOVÁ, LIBUŠEPŘEVRATY
Josef R. Vilímek, Praha, 1927
edícia Vilímkova knihovna (239)
beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
348 s., čeština
hmotnosť: 373 g
mäkká väzba
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Teprve druhý den si uvědomil, že nebylo od něho opatrné, že je posílal najednou. Bylo více než pravděpodobno, že jedna nebo druhá sestra pozná stejný rukopis na obou obálkách a zví tímto způsobem, co jí chtěl zamlčeti. Chvíli ho mučila tato představa, ale konečně mávl rukou: Bohu poručeno —
Se zdvojeným úsilím vrhl se do příprav k volbám. Když poprvé vykládal shromážděnému lidu o důležitosti obeslání sněmu, když mu vypravoval, jaké škody utrpělo zejména české školství za dobu nepřítomnosti českých zástupců v zákonodárném shromáždění, zatanulo mu na mysli, jakou radost by měla Eva, kdyby mohla pozorovali zájem, s jakým lidé naslouchali jeho výkladům, s jakým souhlasem potkávaly se u všech jeho názory. Z některých schůzí nechtělo se lidem ani domů, obklopili Volného a žadonili, aby ještě neodcházel, aby vykládal dále. Když pak zvěděli, že on sám nemohl by ještě býti poslancem, protože neměl zákonem předepsaného věku, projevovali hlasitě svoje zklamání i přání, aby na ně nezapomněl, aby mezi ně opět přijel také tehdy, až by ho mohli voliti za svého zástupce.
Mladého muže hřály u srdce tyto projevy sympatií. Dávali mu alespoň na chvíli zapomínati na nezdar v lásce a přenášely ho opět do studijních let, kdy jako nedostižná meta stkvěla se před ním hodnost poslanecká. Ted jí byl blízko, byl oblíben stejně mezi vedoucími poslanci jako u lidu, ale štěstí, o němž býval přesvědčen, že je nerozlučně spiato s touto nejvyšší občanskou hodností, byl vzdálenější než kdy jindy. Co mohl očekávati od budoucnosti, když byl nucen zříci se toho, co by jeho životu bylo dalo teprve pravou náplň? Když nemohl pomýšleti na manželství? Na děti?
Zbývala mu práce. Práce v kanceláři, práce politická. Občas vyjednával v zastoupení svého chefa dr. Kučery s některými poslanci staro-i mladočeskými o smír mezi oběma skupinami, o nějž usilovaly rozvážnější živly na obou stranách. Těsně před volbami, dne 3. srpna, došlo konečně ke společné schůzi důvěrníků, při níž bylo usneseno, aby při volbách každá strana kandidovala pouze v těch okresích, v nichž zvítězila při volbách předchozích a teprve zvolení poslanci aby rozhodli, má-li býti sněm obeslán či ne. Ale již zde bylo patrno, že většina důvěrníků jest pro obeslání, bez ohledu na to, že dr. Rieger kategoricky prohlásil, že by v tom případě složil mandát.
Volnému, jenž byl schůzi přítomen jako zapisovatel, vynořila se při tom v mysli Skrejšovského jízlivá slova o tyranu ve straně, Riegrovi Neomylném. Bude vítězem ve své neústupnosti zeť nezapomenutelného dějepisce království českého? Bude míti ve společném klubu tutéž autoritu jako jeho zesnulý tchán či rozejde se se svými dosavadními přáteli jako Skrejšovský?
Myšlenky Volného zastavily se na okamžik u nešťastného žurnalisty, jenž po nuceném odchodu z redakce Politik marně usiloval, aby se domohl někdejšího vlivu na veřejné mínění svým novým německým deníkem Epoche. Na jeho statky byl vyhlášen konkurs a zasvěcenci věděli, že
.............................................................
.... posledná veta ...
I měšťáci jsou lidé.
