NOR, A. C.RAIMUND CHALUPNÍK
Dosud ne román
Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
4. vydanie
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
264 s., čeština
hmotnosť: 311 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
*kvaja* in *H-6-5*
Kdosi napsal, že nejkrásnější partie Raimunda Chalupníka mohla docela dobře napsati Božena Němcová. Toto nejzralejší a nejpromyšlenějši dílo Norovo je silnou kronikou hrdinného boje o půdu a vlastnictví. Sytě a zemitě nadhozené povahy mužů mají namnoze citový primitivismus postav Hamsunových a jejich velkou lásku k životu. V prostém příběhu Raimunda, který začal od piky, šel na řemeslo, koupil zadluženou chalupu, oženil se, zvětšoval svůj grunt, neklesl ani v zlých dobách války, mohutněl a sílil, ježto tkvěl svými kořeny v půdě, splnil autor z valné části předpověď, kterou o něm pronesl F. X. Salda: že totiž je básníkem, který by mohl rozsévati zlato. Důvěrná citovost, s jakou liči osudy Adolfovy, nasvědčuje tomu, že zde psal kus svého životopisu. Několik láskyplných a teplých stran o dětech náleží k vrcholům české prózy. Raimund je opravdový silák, stojící s žulovou pevnosti uprostřed lidské bídy a malosti, které naplňuji život vesnice. Právě v těžké době by mohl býti vzorem vytrvalosti a viry, jež člověka vyvádí jednou z kolektivních útrap vsi a po druhé ze všeobecné malomyslnosti.
6
Bok dědiny, malý půl kilometru za vsí, těsně vedie silnice, vedoucí ke dráze, seděla panská kaple. Měla velmi krásné místo, vidouc celou vesnici jako na dlani. A díval-li ses se „skály“, kde bylo postaveno Chalupníkovo stavení, měl jsi „pansku kaplicu“ přímo uprostřed očí. Dvě širokánské, košaté lípy ji přikrývaly bohabojně korunami, pod nimiž kaple drobně klečela po způsobu útlého kuřátka. Skupina lip a kaple diváku z dálky nebo v noci musila se zdáti malým kopečkem nebo mohylou.
Kdoví, který z baronů tuto kapli postavil. Prostě kdysi dávno (dnes už je ošuntělá) ji dal postavit „pan“ — a „panem“ je jmenován odedávna majitel panství, velkého dvora, plného čeledi a deputátníků, a zámku, obrostlého psím vínem, které mělo za úkol zakryti jeho omšelý a nevzhledný zevnějšek. A kdoví, na čí paměť se tak stalo. Snad jen pro lesk panského rodu nebo z pýchy byla kaplica postavena.
Po celý dlouhý čas nebyla kaple nikdy otevřena. Vesničané, jdouce kolem, se ovšem požehnali. Děti, podléhajíce zvědavosti a dětskému zvyku, jenž panuje jistě v každé dědině, neopomenuly, kdykoli míjely kapli, podívati se klíčovou dírkou na vnitřek zádumčivé kaple. „Tam je šumně —“ říkaly, zvedajíce od klíčové dírky hlavu a obdivem polykajíce dech, neboť tam na oltáříku stála smutná, ctnostná, bílá panna Maria lurdská (byla jí aspoň podobná), zamželý lesk mosazných svícnů blýskal svou zašlou krásou a svítil zažloutlou bělobou dlouhých svěc, které se nikdy nerozžíhaly, jsouce zde pouze pro parádu. Maličko vyčichlé vůně z ovadlých kytic v sytě barevných květináčích prosáklo prostor kaple. U stupínku bylo vidět klekátko, co představují obrazy, které visely na pobočních stěnách, nebylo lze rozeznat — klíčová dírka je nepohodlná. A podél každé z obou bočních stěn stála jedna dlouhá kostelní lavice, viděl jsi ovšem pouze její přední konec. V celém tomto tichém, matném prostoru, do něhož slunce nahlídalo střídavě dopoledne levým, odpoledne pravým z gotických oken, strouc po zemi nádherný koberec zlatého roucha a zlatíc též prach, kterého zde všude leželo na prst tlusto, hospodařilo jenom několik pavouků, zamračených podivínů a ponurých samotářů, kteří zasítili svými závoji nejen kouty, strop a stěny, nýbrž i bílou postavu smutné panny Marie, která byla podobna lurdské. Několika zvědavým mouchám, jimž se zachutilo sem zaletět bůhví jakou skulinou, se zde nelíbilo a neustaly tudíž v smrtelném strachu, jaký máme vždy z hlubokého ticha, bojovat s tuhým sklem okna o propuštění, dokud se o neústupnost skla úplně neutloukly anebo nepadly přímo do pavoučí jámy lvové. Bůh sám ví, z čeho všichni pavouci zde žili a nebyli-li dokonce bídou do-
...........................................................................................................................
... posledná veta ...
Studená hlína tu byla
čerstvá, voníc temně -
