LORENZ, ERICH
OSUDY OSTROVŮ
O rozptýlených kulturách v světových mořích a jejich nositelích
(Inselschicksale)
Česká grafická unie, 1944
edícia Země a lidé (117)
preklad Milan Trmal
cestopis, geografia
138 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 286 g
tvrdá väzba, zrejme dobová preväzba
stav: dobrý
1,90 €
*kvaja* in *H-bar*
Kniha popisuje 8 ostrovů ve světových mořích, jejich historii, kulturu a obyvatele a zvyky. Formosa - Santorin - Tristan da Cunha - Pitcairn - Velikonoční ostrov - ostrovy Ambronů - Island, ostrov z ohně a ledu - Haiti
SANTORIN
Náleží k oněm ostrovům, které jako most spojují navzájem dva světadíly a jež nesly na svém hřbetě osud tisíciletého boje mezi Řeckem a Malou Asií.
Náleží ke skupině dvou set jedenácti Kykladských ostrovů v Egejském moři, na východ od luhů Attiky a Euboje; k oněm požehnaným, které tvoří kruh kolem posvátného Delu.
V starém věku Santorin slul Théra.
Hledáme-li tento ostrov v onom mostě mezi břehy Hellady a pobřežím maloasijským a počneme-li s výčtem ostrovů od Attiky, jdou po sobě Keos, Thermia, Serifos, Sifos, Sikinos a archipel melský.
Santorin - zde bydlí na jedenasedmdesáti čtverečních kilometrech na dvacet tisíc lidí; podle toho na jediný jich připadá dvě stě jedenaosmdesát. Sasko je obydleno hustěji, nemá však sopek, nemá kráterových skal, nemá útesů a rovněž nemá neobyvatelných rozsedlin a prohlubní, z nichž věčně vystupují horké páry. A přece s tím vším se musí počítati při výpočtu životního prostoru na Santorinu.
Vlastně je celá plocha ostrova jediným velkým kusem sopečné půdy, který byl po prvé již v předhistorické době rozerván, takže se jeho hlavní obrys podobá srpu, v jehož vyhloubeném záhybu, k západu otevřeném, leží ostrov Therasia a útes Aspronisi. Ale ostrovy a útesy nejsou nic jiného, než okrajové zbytky nesmírné kráterové pánve, jejíž hloubka je tak veliká, že tu žádná loď nemůže spustiti kotvy. Strmé, namnoze rozlomené bílé skalní kostry přestály zde tisíciletí, jistě se zachvívaly výbuchy, otřásajícími mořem i ostrovy, ztrácely tu kus a onde cár. Ale potom vyrostl zase na moři ostrůvek v nejbližším sousedství. Druhý se k němu přidružil, pak zase zmizel, po staletí si hrál na schovávanou a náhle se opět objevil. Také na okraji srpu vyvrhla země a vymrštila horké spousty lávy k nebi. Nová sopka, tak říkali lidé, kteří ohledávali otřesy země na seismografech. Sopka dostala jméno Jiřího. Láva byvši zachycena mořem, chrlila svůj proud proti jihozápadnímu pobřeží, vrhala jej stále a stále znovu proti skalám, až zůstala přilepena a vytvořila nový ostrov. Dali mu jméno až příliš krásné: Afroessa. Byla tu snad snaha osudné přikrýti dobrým slovem? Toho nedovede ani sama obloha se svou věčnou modří. Afroessa... Santorin...
Ale pouhé sopky nevyplnily osud Santorinu. Kdysi před dávnými časy - nikdo již nedovede ta léta spočítati - bydlili zde lidé s jemnocitnou duší a dovednýma rukama. Pověst říká, že to jistě byli lidé obrovití, neboť vytvořili města s neobyčejně vysokými kamennými ohradami, vystavěli domy s mocným zdivem, o němž Řekové věřili, že se