WESCOTT, GLENWAYATHÉNSKÁ DOMÁCNOST
(Household in Athens)
Václav Petr, Praha, 1947
edícia Atom (158)
preklad Zdenka Hofmanová
obálka Jaroslav Šváb
1. vydanie, 5.500 výtlačkov
beletria, román
172 s., čeština
hmotnosť: 326 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,90 €
*cesvo*
Nepředkládali bychom českému čtenáři, unavenému válkou a přesycenému nevytříbenou dokumentární literaturou, román Angličana Wescotta o Němcích v Řecku, kdyby nešlo o zvláštní román. Nejde jen o to, že se autorovi podařilo nezapomenutelně a přesvědčivě vystihnout povahu i těch Němců, kteří se mohli zdát lidštějšími než jejich zfanatisovaní úderníci, to by nebylo českému čtenáři novinkou. Ale jde o to, že všechnu brutalitu okupantů vystihl anglický(!) autor bez drastických prostředků, nenásilně a přesvědčivě tím, že nám vylíčil příběh jedné obyčejné domácnosti Reka Helianose v Athénách a do tohoto prostředí umístil toliko jediného Němce, důstojníka, který se tam ubytuje. A na tomto malém prostoru a nevtíravými prostředky, jen pravdivostí a hloubkou svého zraku, vystihl autor podstatu i tragiku situace, kterou jsme obdobně prožívali i v Čechách. Jeho Němec není krvelačnou bestií, je dokonce tak zvaně lidský, vzpomíná na rodinu, hovoří důvěrně i s hlavou řecké domácnosti — a přece, jaké nezapomenutelné zrcadlo je tu postaveno nesmyslnému německému přesvědčení, že jsou jako národ povoláni k světovládě! Román připomene svým způsobem znamenitou novelu Vercorsovu „Moře mlčí“, komorní skladbu o německé duši ve Francii. Je to román obyčejné rodiny, jenže rodiny za války, z níž doléhá do příběhu jakoby jen ozvěna. Především je to však román lidství, na jedné straně poníženého a ubitého pro nic za nic, na druhé straně zrazeného a zneužitého z nepochopitelné a nesmyslné pýchy a nasugerované nadřazenosti. Český čtenář najde v knize, dík jejímu taktu a umělecké kázni, zrcadlo dějů nám známých, do něhož však se může podívat bez sebetrýzně.
V polovici května prodělával Helianos zvláštní, nešťastnou dobu, jakousi krisi. Snažil se to nedat najevo, ale jeho žena o tom dobře věděla. Zatím co ji káral za její úzkostné představy, vlastní představivost ho zaváděla zcela jiným směrem, sváděla ho k palčivé zvědavosti zvědět příčinu či příčiny změny v majorovi, což bylo často nicotné a směšné.
Mohl to odbýt vtipem, ale nemohl to zamezit anebo to se sebe setřást. Po celý svůj život byl hrdý na svou prozíravost, na pochopení duševního procesu jiných lidí, třeba i cizinců, ale zřejmě nadarmo. Změna německého nitra — a hle! jeho neněmecká inteligence byla ihned umlčena a zneschopněna. Cítil se hloupější než kdy dříve. Jako by strašlivý duch okupantův nyní ležel schoulen jako obrovský had lehce zraněný, zkrušený, paralysovaný— anebo snad očarovaný, přerozený, přeměněný? — a on, řecký králiček, se nemohl pohnout, nemohl se rozhodnout, nemohl myslit na nic jiného, byl ve spárech jediné představy.
Co to je? Co bolí Kaltera? Proč je tak smutný? Proč je k nim laskavější než dříve? Je to z politiky, z nějakého určitého důvodu, neboje to léčka? Nevytasí se náhle jednoho krásného dne, až se s nimi pomaloučku spřátelí, s nějakým požadavkem? K čemu asi by mu byli dobří kromě svých obvyklých pokorných služeb v domácnosti? Proč ztratil na všem zájem, i na jejich pokoření? Co to je za podivnou kombinaci vlídnosti a smutku? Je to v německé duši normální zjev? Mohou mu důvěřovat? Jak dlouho to potrvá? A co pak? A co dál?
Neustále o tom hloubal, jak dny míjely, byl tím unaven a snažil se zapomenout — neboť zla v jejich životě bylo den ze dne dost — když tu nějaká nová změna, zlepšení jejich otrockých povinností, nebo další nějaká Kalterova laskavost znovu rozvířila jeho myšlenky, jeho jalové úvahy.
Paní Helianosová si vzala jeho výsměch k srdci a zavrhla svou první theorii o přeměně jejich Němce. Nyní uvažovala o jiném vysvětlení a jednou v noci si dodala odvahy a svěřila se mu s tím.
„Helianose,“ šeptala, „Helianose, poslyš! Víš přece, že jsem nikdy nevěřila, že je můj bratr mrtev. A že to máme teď s majorem lehčí, je patrně jeho zásluha.
Ubohý bratr! Ať je kde je, má konečně vliv na Němce, kteří mají vysoké postavení a určují politiku v Řecku; a vzpomněl si na nás. Stydí se a chce to napravit. A major asi dostal s nějaké strany rozkaz, aby se k nám líp choval.“
Helianos to slyšel velmi nerad. V době útisku, hlavně v uplynulém roce, kdy byli utlačováni osobně, změnila se pouhá nelibost a nesouhlas se švagrem v nenávist. Cítil potřebu, kterou snad v poražené zemi cítí každý — z toho někoho osobně obvinit, jaksi tajně, jen pro sebe. Zosobnit si veškerou slabost a zrádnost v národě, která snad k porážce dopomohla. V tomto smyslu, aniž se slovem o tom zmínil ženě, myslil po dlouhé měsíce soustavně na švagra. Tento pochybný, zmizelý, snad zemřelý mladý muž se stal jeho obětním beranem. Nejslabší pocit zavázanosti za lepší vztahy s Němcem by byl Helianosovi vše pokazil.
Takže když mu to paní Helianosová v temnu kuchyňského lože šeptala, rozzlobil se na chvíli, rozkřikl se na ni, a paží, na níž po celé noci spočívala její hlava, jí zatřásl, a řekl jí, jaká bláznivá, nesnesitelná to je myšlenka.
Se smíšenými pocity bez poznámky nechala bouři přejít. Na den nebo na dva se ještě jednou mezi ně postavil stín tajemného mladého muže, ale láska manželů, kteří byli spolu po celý den a v noci si leželi v náručí, jej opět přirozeně zahnala.
Snad jí také rok útisku přinesl nové poznání lidské povahy, a když si vzpomněla na různé vady svého bratra, a když uvážila, jaké skutečné zlo z nich dnes mohlo vzejít, měla zřejmě za rozumnější pokládat ho za mrtvého. Tím zabránila tomu, že ho v myšlenkách nezneuctívala a že sama neměla pocit, že byla jím zneuctěna. Přestala o něm mluvit jako o živém, oplakávala ho jako mrtvého, pak přestala truchlit, a pak pozvolna na něj zapomínala. A pokračovala v tomto zapomínání, v této malé duševní bratrovraždě, i v pozdější době, kdy jí ho bylo zoufale třeba, kdy toužila po někom, po komkoli. . .
Ale její postoj vůči majoru Kalterovi Helianos ovlivnit nemohl. Ten určovala především její nervosa; stále a stále o tom
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Řekl jí, jak je pošetilá, a láskyplným hlasem, ale s trochou mužské domýšlivosti ji poslal zpět do postele, kam dosud patřila.
