MRŠTÍK, ALOISMRŠTÍK, VILÉM
ROK NA VSI II.
Kronika moravské dědiny
Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1964
edícia Česká klasická próza
poznámky Karel Dvořák
ilustrácie Vojtěch Sedláček
prebal Vojtěch Sedláček, Vladimír Šmerda
25.000 výtlačkov
01-051-64
beletria, román,
456 s., čeština
hmotnosť: 550 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný
0,20 €
*cesvo*
SVATÝ TÝDEN
zelený Čtvrtek
Po silnici v dálce ubíhá kočár. Na kozlíku sedí kočí Král a veze bělounkou a posud churavou dcerku správce silůveckého panství ke zpovědi.
Jedou do Habrůvky.
Král vystrojil se jako na svatbu: první tou vyjížďkou slavili doma - slavné vzkříšení bílého svého děcka, které, na pohled choré ještě, vykládalo se na slunci. Koně měl zapentlené, na rukou rukavičky, na hlavě premovanou čepici, kníry nakroucené jako beťar. Nikdo na světě by nedovedl vézt světlou tu krasavici s přívažkem šedesáti tisíc zlatých věna tak, jako ji vezl on. Prsty mu jen jen hrály v rukavičkách bílých, odkud vybíhaly dva černé prameny otěží, na tváři rozhostil se mu hlubokomyslný klid, jehož nezbavil se ani tenkrát, když náruční, rozlechtán jarem, začal sebou zmítat v řemení a v běhu kousal vedle klusající hřebici. Ba zdálo se, jako by ani nevedl před sebou dvoj-, ale čtyřspřež koní vznešených. Jel opravdu jako s kněžnou.
Slečna Olga pozdvihla mdle hlavu, vraštíc přitom obočí.
„Copak musíte tu hlavu nést tak na stranu?“ pravila hlasem tenounkým a slabým. „Dejte si tu čapku jinak...“
Král vzal čapku elegantně do dvou prstů a posadil si ji mezi schlíplé uši tak, že už ani mezi pravou, ani mezi levou stranou nebylo rozdílu.
Cosi jako záchvěv úsměvu zůstalo viset na levé skráni jeho paní. Pak sklopila zase narůžovělá víčka a pokračovala v přerušeném snění, nastavujíc slunci milou svoji tvář.
Jezdila tak každoročně ke zpovědi, jezdila, když rozkvétala, zpovídala se, když zrála, a k pokání přijížděla i letos, kdy neurvalá nemoc pohnula v zimě prvními lístky růžového jejího mládí. Rok co rok tak rozhlížela se sama, veselá a smavá vždycky jako libela v máji, jenom letos jela smutná. Celá oděna bíle, vypadala jako anděl spadlý shůry, jen střevíčky měla černé, černý pás a brož. Klobouček jí zakvital chrpou, kohoutkem a hrstkou bílých kopretin; a právě živý ten plápol divokého máku, blankytné modro chrp a věnečky kopretin připomínaly očím, že v těch modrých poduškách kočáru nekolíbá se duch, ale živá posud a v teskném jakémsi úsměvu novému životu těšící se bytost z tohoto ráje. Byla bledá sice, ale když slunce na ni vysvítilo a celou ji pokrylo zářící, bílou, podobala se spíše bohyni máje než oběti překonané smrtí.
Tak svůdná skoro a snad krásnější, než bývala, jela liduprázdným prostorem a párem koní odvážela s sebou všechny svoje hříchy, které natropila v roce v myšlenkách více nežli skutkem a více ze zoufalství nad ohroženým životem než z poklesku proti všemohoucímu Bohu. Koketní vzezření, v jakém se vypravila před venkovský jeho trůn, bylo snad nejtěžším a posledním jejím hříchem, s kterým v kočáře přijížděla do Habrůvky.
Prý se jí to tam pěkně zpovídá.
Ale zdálo se, že se jí ani nejedná o odpuštění hříchů samo, že nejede, aby v bílém tom burnuse předstoupila před oltář boží a jen Bohu děkovala za vrácený svět, že jí ani tak nejde o návštěvu přihrblé té kapličky jako o projížďku samu, o let širokými poli, o protáhlou a rozmarnou jízdu dvojí řadou jabloní, v jejichž mřížoví, posud holém a šedém, divně se vyjímala sněhobílá čistota jejího roucha... Jen zde v ohromných těch konturách nebes a země sídlil její Bůh, jen zde pod sluncem a oblohou stál jeho trůn, jen po něm se nesla, po něm se vzpínala v lůžku, zalomujíc bílé svoje ruce nad rozpálenou hlavou a bijíc čelem o zeď ve strašných hodinách drtivé zimy, která ji v říjnu ohnula jako květ a jako přibitou držela v lůžku po celých pět měsíců...
A bylo to slavné shledání se zemí, která tu oblékla před ní nový šat, byla to veliká chvíle, kdy po dlouhých a dlouhých měsících trýzně otvíraly se před ní nové a nové radosti... Poezie vzkříšení slétla v její klín a celou ji, mladou a zhýčkanou ještě, pozvedla vzhůru.
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
A už sbohem buď - a na mne pamatuj!
