KUZMAPOD STŘECHAMI PRAHY
aneb co pražské domy vyprávějí těm, kdo nechtějí slyšet stále jen, že Hradčany jsou velebné, Národní divadlo skvělé, Prašná brána stará a Museum vynikající palác - což vše "stojí za vidění"
Nová Osvěta, Praha, 1946
obálka Jaroslav Šváb
ilustrácie František Čihák
1. vydanie, 6.000 výtlačkov
miestopis, Praha, história, architektúra,
264 s., čeština
hmotnosť: 388 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
2,00 € PREDANÉ
*cesvo*
HRABOVKA
Slovo „Hrabovka“ je známé nejen všem Pražanům, ale hlavně každému, kdo přijíždějí do Prahy vlakem na Masarykovo nádraží. „No jo, zas už na Hrabovce stojíme!“ — „Zatracená Hrabovka, člověk už myslí, že je v Praze, už se hrne ven, a bác, Hrabovka, stojí se —Tak a podobně kleje každý, ať přijíždí osobním vlakem nebo rychlíkem. — „Tihle páni od dráhy! Na všech stanicích musí být připraveni na příjezd vlaku, jenom v Praze ne, tam si dají na čas, teprv když člověk dojede na Hrabovku, oni uvolňují kolej pro vlak!“
Máme-li to říci hodně upřímně, Hrabovka je místo nejméně miliónkrát prokleté, a div že se už nezrodila nějaká legenda o tom, že „tady kdysi na Hrabovce bejval zakletej přednosta, kterej každej vlak ze zlomyslnosti zastavil, aby nikdo nemoh do Prahy...“ Naštěstí pro ředitelství drah nikdo neví, že Hrabovka je vlastně regulérní zastávka... Takto se stala pouhým postrachem cestujících, kteří dojíždějí od Poříčan, Českého Brodu, Jiren, Ouval — a ovšem, především až z nejzazšího konce — z Moravy a Slovenska!
Hrabovka. Co je to vlastně ta osudná Hrabovka? Ví to vůbec někdo z těch, kdo ji — jak jsem byl řekl, nejméně miliónkrát prokleli? Na plánu města Prahy je zdobným písmem vyznačeno Zastávka Hrabovka, než toto honosné označení náleží dřevěné boudě, která representuje místo asi stejně .posvátné´, jako nedaleká zastávka Karlín. Nás bude zajímat, že pravá a skutečná Hrabovka, jež dala zastávce jméno, je pouhých deset kroků odtud, a patří také železničnímu eráru; je to dům v Trocnovské č. 1, a poněvadž jiný dům v celé Trocnovské není, tedy číslo první i poslední.
Nota bene, je to vůbec „první dům“ na Žižkově — úředně: čp. l.-XI.
Málokdo z těch, kdo jdou kolem — ač je tu pod viadukty čilá frekvence mezi Žižkovem a Karlínem — všimne si tohoto zchátralého stavení, a myslím, že mnohý, teprve když si teď o něm přečte vyprávění, s údivem zpozoruje, že tu vůbec je.
A přece Hrabovka nikoliv není nejmenší mezi pražskými domy! Před sto lety v ní bylo života až až, a scházeli se v ní lidé zvučných jmen. Mácha, Tyl, Erben, Jablonský, Hýbl, Pichl, Filípek. A v letech 1838 a 1839 dokonce celá tehdejší česká společnost. Vlastenci.
Než prozradím, jak se to stalo, musím dnešní Pražany i ostatní zájemce — hlavně ty z vlaků! — v duchu zavést do těch míst, jak vypadala před sto lety, v době, kdy tudy ještě nevedla žádná železniční trať, ani pod vrchem Žižkovem z Masarykova, ani v úbočí Žižkova z Wilsonova nádraží. Obě ty trati, vklíněné dnes pánovitě do těch míst a šněrující viadukty všechno, co bývalo kdysi panensky prázdné, zkreslují, samozřejmě, celý někdejší obraz tohoto kouta — za Prahou.
Ještě před sto lety nebylo zde „Za Horskou branou“ nic, než pole a pastviny.
