ŠRÁMEK-HUŠEK, RUDOLFOSTROVY BÍLÝCH PERUTÍ
Orbis, Praha, 1943
fotografie Bedřich hrabě Kinský, Rudolf Šrámek-Hušek
ilustrácie Jiří Židlický
obálka J. Bohuslav
3. vydanie
zoológia, beletria
100 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 293 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal opravovaný
1,20 €
*regihu*
U naší přírodopisné beletrie jsme již jaksi zvyklí na to, že se její děje odehrávají v krajinách málo obydlených nebo od lidí úplně opuštěných.
„Ostrov bílých perutí“ od profesora Rudolfa Šrámka-Huška nás však zavádí do kraje velmi intensivního polního hospodářství a hustě lidmi obydleného, do „zlatého pruhu“ země České, a ukazuje, že původní příroda, byť na malé kousky země omezená, je i zde krásná a divoká, že si zde žije každý jedinec po svém a celek se pomalu přizpůsobuje poměrům zcela volně a bujně, jako na velikých, lidmi nedotčených plochách divočiny.
Životní příběh racka, který je hrdinou této historie, je barvitě a hlavně věrně vylíčen podle nejnovějších ornithologických výzkumů, které odstraňují tak mnohý otazník ze života našeho stěhovavého ptactva, zvláště pak tak dobrých letounů a tuláků, jako jsou rackové.
Profesor Šrámek-Hušek líčí ve dvaceti kapitolách život racčího samce od vajíčka a proklubání na svět a provází ho na jeho dětských výletech všemi příhodami a nehodami po rodné zátoce, pak po celém rybníce, na chlapeckých výletech po okolním kraji, a barvitě líčí, jak s rostoucími schopnostmi letu a s vyvinujícími se orientačními pudy se z našeho hrdiny pomalu stává světoobčan, který se umí všude přizpůsobit a všude uživit. S rostoucími schopnostmi se také v něm ozývá z počátku slabě, ale později velmi naléhavě stěhovavý rodový pud. Toto líčení je podloženo jednak důkladnými osobními znalostmi a dlouholetým pozorováním autorovým, jednak vědeckými výsledky mnohaleté práce celé ornithologické společnosti české a její kroužkovací akce. Jistě i pro laiky, kteří věří, že všichni naši rackové táhnou každým podzimem k jihu, bude velkým překvapením vědecky zjištěný fakt, že velká jejich část táhne s podzimem k severu.
Po zimních toulkách našeho hrdiny popisuje tato knížka velmi věrně, jak s vracejícím se jarem vrací se také touha po rodném kraji a jak s návratem domů začínají starosti mládeneckého roku — ústrky a tuláctví mladého jedince bez rodiny. Konečně nám autor vypoví také radostnou idylu racčí lásky a založení vlastní rodiny.
Knížku doprovází serie fotografií Bedřicha hraběte Kinského, svědčících o velké péči a lásce a doličujících do nejmenších podrobností jak kraj, v kterém se děj odehrává, tak i intimnosti ze života racků. Nakladatelství Orbis dalo knížku vyzdobiti v textu šestnácti perokresbami Jiřího Židlického, které dopovídají to, co není zachyceno fotograficky. Svým celým pojetím a láskou, se kterou je psána a vyprávěna, vymyká se tato knížka daleko z rámce obvyklé ochranářské a přírodovědecké beletrie.
VIII. Hnědý lupič
Vlastní loviště bílých perutí zaujímalo asi jednu dvacetinu celé oblasti Velkého rybníka. Patřily do něho vlastní ostrovy, velká racčí zátoka, široký pruh vzrostlých rákosišť za nimi a pak ještě několik hektarů přilehlých polí a luk, kam létali staří nejčastěji „polařit“, t. j. sbírat dešťovky a polní hmyz.
Uvnitř tohoto životního prostoru bylo i pro mladé poměrně bezpečno, ale již na okrajích počínal pro ně svět nástrah a nebezpečí. Bílá Peruť měl se o tom přesvědčit ještě před skončením druhého měsíce svého života.
Stalo se to jednoho překrásného slunného rána, když šalebné volání světa zvítězilo zase — byť nakrátko — nad rozumným pudem opatrnosti. V mléčné pěně mlh, jež se již počala zvolna zvedat nad rozvírající se květy leknínů a zelenavé klásky rdestu, pohrával si již měkce stlumený jas ranního slunce, jenž vykouzlil duhové lesky na povrchu stulíkových listů a zalil vodní hladinu teplým zlatým přísvitem. Racčí zátoka, jako by se koupala v tomto radostném příslibu nastávajícího dne, zvonila tichem a voněla senem z posečené louky na nedalekém břehu.
Vážky a sídla, jež milují teplo, spaly ještě na svých stéblech hluboko v rákosinách, ale někteří mladí rackové brázdili již s rozkoší tichou hladinu velké racčí zátoky. Mezi nimi i Bílá Peruť.
Bylo mu toho dne neobyčejně dobře a cítil se nádherně silným a zdatným a stejně se vedlo také jeho dvěma dnešním druhům. Když se chladivá mlha úplně rozplynula a slunce prohřálo jejich zkřehlé údy, pustili se spolu na výzkumnou výpravu do rákosin. Chvíli pluli pohromadě, časem se opět jeden druhému ztráceli, ale na vnějším okraji rákosiště se sešli opět všichni tři, jako by si řekli, a — pustili se dále do příjemnějších, lépe prohřátých mělčin mezi sítinou a ostřicemi. Plni radosti z krásné pohody, vzdalovali se v mladistvé bezstarostnosti pomalu podle břehu ze středu racčího loviště, až se konečně octli daleko za úrovní stráží. Pomalu zanikl za nimi skřek kolonie a zmizely pobřežní mokřady a mladí rackové pluli nyní podle pevného, vysluněného smilkového břehu, lemovaného jen úzkým pruhem bahenní přesličky a sítiny.
Bylo zde teplo a příjemně, neboť slunce se sem opíralo, a v hustém stonkoví byli ukryti četní drobní potápníčci a velké larvy vážek. Čas ubíhal proto našim výletníkům tak rychle, že zapomněli úplně na ostatní svět. Neslyšeli vzdálené čiřikání poplašených koroptví, ani ostrý hvizd sysla na pastvisku — a když se konečně k varovnému poplachu první čejky přidala i další, bylo již příliš pozdě, neboť strašné nebezpečí vznášelo se již přímo nad jejich hlavami: Velký, krásně hnědý dravec padal právě střemhlav na jednoho ze soudruhů Bílé Peruti...
Bílá Peruť však již neviděl smutný konec nešťastného racčího junáka. Se svým zbylým druhem vznesl se namáhavě a těžce nad sítinu a s úzkostlivým křikem zapadl dále do spásného rákosiště.
Krásný hnědý dravec prchal zatím pomalým, trochu těžkopádným letem před zlostnými výpady rozvášněných čejek, jež se snažily ze všech sil, aby mu jeho útěk ztrpčily. Velkými oblouky a prudkými obraty dorážely naň shora i s boků a klovaly jej se všech stran. Nakonec se však přece jen vrátily a s posledním zanaříkáním zapadly na břehu do temné ostřice.
..................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
A to jest jistě víra ze všech nejkrásnější...
