VONNEGUT JR., KURTKRIMINÁLNÍK
(Jailbird)
Mustang, Plzeň, 1995
edícia Beletrie (17)
preklad David Hájek
prebal Martin Zhouf
1. vydanie, 6.000 výtlačkov
ISBN 80-85831-84-8
beletria, román
200 s., čeština
hmotnosť: 347 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
2,90 € PREDANÉ
*zlaci2* in *H-2-9*
Harvarďan Walter Starbuck, rozený Stankiewicz, potomek ruské Litevky a ruského Poláka a bývalý chráněnec samotářského koktavého milionáře, je propuštěn z vězení, do kterého byl odsouzen za „...vlastní nesmyslné příspěvky americkým politickým skandálům všeobecně známým jako ,Watergate’”. Walter Starbuck se po letech ocitá na svobodě a rád by někde dostal alespoň místo barmana. Po letech však potkává jednu ze čtyř žen, které ve svém životě opravdu miloval, a ta nečekaně promění jeho další životní osudy. Souhrou kuriózních okolností se Walter stává viceprezidentem známé gramofonové společnosti ...
Dosud neznámý román proslulého Kurta Vonneguta nezklame žádného z četných autorových českých čtenářů.
KURT VONNEGUT, Jr. se narodil v Indianopolisu 11. 11. 1922. Od počátku se věnoval žánru sci-fi a fantastickému sociálnímu románu. Ve svých knihách parafrázuje osud jednotlivce ve světě, jehož zákony omezují svobodnou volbu osudu.
Do světa literatury vstoupil románem “Mechanické piano” (Player Piano) v roce 1952. Po něm následovaly tituly: “Sirény z Titanu” (The Sirens of Titan) v roce 1959, román “Matka Noc” (Mother Night) z roku 1961, dále pak “Kolíbka” (Cats Cradle) z roku 1963. V roce 1965 vychází kniha “Bůh Vám žehnej, pane Rosewatere” (God Bless You, Mr. Rosewater) a roku 1969 vychází jeho nejslavnější kniha “Jatka č. 5" (Slaughterhouse-Five). Z pozdějších próz nutno uvést ještě slavné romány “Snídaně šampiónů” (Breakfast of Champions) z roku 1972 a “Groteska” (Slapstick) z roku 1976.
K. Vonnegut, Jr. je známý též jako autor povídek, které v českém překladu vydalo nakladatelství Mustang pod názvem “Vítej v opičárně” (Welcome to the Monkey House, 1968) v roce 1994.
Takže jsem seděl na lavičce před vězením a čekal na autobus, zatímco do mě pražilo georgijské slunce. Za dělícím pásem, v jízdních pruzích směřujících k velitelství vojenské letecké základny, přešuměla ohromná limuzína se zataženými bleděmodrými záclonkami na zadních oknech. Zahlédl jsem pouze šoféra, byl to černoch, jak si nejistým pohledem prohlíží vězení. Že jde o vězení, nebylo tak úplně zřejmé. Skrovný nápis na soklu vlajkového stožáru sděloval pouze toto: „F.N.Z.D.M.O. Nepovolaným vstup zakázán.“
Limuzína, byl to Cadillac, pokračovala v jízdě, dokud asi o čtvrt míle dál neobjevila zvýšený přejezd. Vjela na něj, vrátila se a svým nablýskaným předním blatníkem zastavila jen několik palců před mým nosem. A tam, v tom dokonalém blatníku, jsem znovu spatřil toho starého slovanského domovníka. Jak se později ukázalo, byla to tatáž limuzína, která chvíli předtím vyvolala falešný poplach ohledně příjezdu Virgila Greathouse. Jezdila po okolí a hledala vězení už pěkně dlouho.
Šofér vystoupil a zeptal se mě, jestli je to opravdu vězení.
A tak jsem byl přinucen vydat svůj první zvuk coby svobodný člověk. „Ano,“ řekl jsem.
Šofér, byl to mohutný, otcovsky vyrovnaný muž ve středních letech ve whipkordové uniformě a černých kožených ovinovačkách, otevřel zadní dveře a promluvil do šerého interiéru vozu. „Pánové,“ řekl s tou přesně správnou směsicí smutku a úcty, „jsme na místě.“ Písmena vyšitá červeným hedvábím na kapsičce jeho uniformy identifikovala jeho zaměstnavatele. „RAMJAC“, říkala ta písmena.
Jak jsem později zjistil: Staří kumpáni zajistili Greathousovi a jeho právníkům rychlý a tajný odvoz z domova do vězení, aby se nenašel pokud možno žádný svědek jeho ponížení. Před setměním ho vyzvedla u služebního vchodu do Waldorf Towers na Manhattanu, což byl jeho domov, velká limuzína od pepsi-coly. Odvezla ho na terminál námořního letectva vedle La Guardie a rovnou na startovací dráhu. Tam na něj už čekal tryskáč Mezinárodních lázní a rekreačních středisek. Ten ho dopravil do Atlanty, kde ho naložila, opět přímo na ranveji, limuzína se záclonkami, kterou dodala kancelář Jihovýchodní sekce korporace RAMJAC.
Ven pracně vylezl Virgil Greathouse - oblečený byl téměř stejně jako já, do šedého obleku s tenkým proužkem, bílé košile a vázanky s plukovním pruhem. Nepatřili jsme ke stejnému pluku. On byl v elitní jednotce Coldstream Guards. Jako vždy, cucal dýmku. Věnoval mi nejkratší možný pohled.
Po něm vystoupili dva uhlazení právníci - jeden mladý, jeden starý.
Zatímco šofér odešel ke kufru limuzíny pro zavazadlo odsouzeného, Great-house a oba právníci si prohlíželi věznici, jako kdyby to byla nemovitost, o jejíž koupi uvažují, bude-li jim sedět cena. V očích Greathouse jiskřilo a dýmkou napodoboval ptačí trylek. Možná si představoval, kdovíjaký není tvrďák. Chodil totiž na hodiny boxu, jujitsu a karate, jak jsem se později dověděl od jeho právníků, a to už od chvíle, kdy mu bylo jasné, že opravdu půjde do vězení.
„No,“ pomyslel jsem si, když mi to řekli, „v tomhle vězení se sice nenajde nikdo, kdo by se s ním chtěl porvat, stejně ale skončí se zlomeným vazem. Každý, kdo jde poprvé do vězení, tak skončí. Po čase se to zlepší, nikdy to už ale nebude jako předtím. Ať byl Virgil Greathouse sebetvrdší, nikdy si už nebude vykračovat, ani se nebude cítit jako dřív.“
Virgil Greathouse mě nepoznal. Jak jsem tak seděl na té lavičce, mohl jsem být stejně tak mrtvolou v blátě bitevního pole a on generálem, který se v době klidu zbraní přijel podívat, jak to vcelku jde.
Nepřekvapilo mě to. Napadlo mě nicméně, že by mohl poznat hlas ozývající se z vězení, který jsme v tu chvíli všichni už zřetelně slyšeli. Byl to hlas jeho nejbližšího watergateského spolukonspirátora, Emila Larkina, zpívajícího z plných plic černošský spirituál „Někdy se cítím jak dítě bez matky.“
Avšak Greathouse nestačil na ten hlas zareagovat, neboť z konce nedaleké startovací dráhy se prudce vznesla stíhačka a rozervala oblohu na cáry. Pro někoho, kdo ho ještě nikdy, ale vůbec nikdy neslyšel, to byl zvuk trhající vnitřnosti. Nikdy mu nepředcházel žádný varovný sílící hukot. Pokaždé to znělo jako exploze ohlašující konec světa.
Greathouse, právníci i šofér se vrhli k zemi. Pak opět s klením a smíchem vstali a oprašovali se. Greathouse, který správně předpokládal, že je pozorován a odhadován lidmi, které nevidí, pohlédl k obloze a naznačil několik boxerských výpadů, jako kdyby chtěl po klaunsku říct: „Klidně pošlete další. Tentokrát jsem připraven.“ Jejich skupinka k vězení nicméně nezamířila. Stála u limuzíny v očekávání něčeho na způsob uvítací delegace.
................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Sbohem.
