MAY, KARL - PÚŠŤOU

MAY, KARL

PÚŠŤOU
(Durch die Wüste)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1969
preklad Tessa Žabkayová
ilustrácie Ľudovít Ilečko
1. vydanie, 70.000 výtlačkov
13-72-034-69

beletria, román, dobrodružné,
376 s., slovenčina
hmotnosť: 551 g

tvrdá väzba
stav: bez prebalu, dosky ušpinené

DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*

NA FARAÓNOVOM JAZERE

Zastavil som svoju ťavu a kochal som sa pohľadom na lesklé prúdy Červeného mora. Necítil som úzkosť pred týmto živlom, ale skôr posvätnú úctu, ktorá sa človeka zmocňuje na biblických miestach.

Za mnou ležala krajina Ozirisa a Izisy, krajina pyramíd a sfíng, krajina, kde sa bohom vyvolený národ hrbil pod jarmom útlaku a nosil obrovské skaliská na stavbu zázračných diel, ktoré cestovatelia pozdĺž Nílu obdivujú dodnes.

Predo mnou, pred mojimi nohami sa trbietali vody Arabského zálivu, severozápadného výbežku Červeného mora. Tieto masy vodstva kedysi poslúchli Jehovov hlas, rozostúpili sa vo dva múry, pomedzi ktoré utláčaný národ Izraelitov našiel cestu k slobode, zatiaľ čo obrovský národ ich utláčateľov a prenasledovateľov, Egypťania, strašne zahynuli v tých istých vodách. Bol to prúd, v ktorom neskoršie takmer zahynul aj sultán el Kebir’, Napoleon Bonaparte.

A oproti Birket Faraun — Faraónovmu jazeru, ako Arabi nazývajú miesto, kde sa vodné masy spojili nad Egypťanmi, čnie sa skalistá hora Sinai, najslávnejšia hora sveta.

Zaiste by som bol i dlhšie ostal pohrúžený do biblických úvah, keby ma nebol prerušil Halefov hlas: 

„Hamdulilah, chvalabohu, že je púšť za nami! Sidi, tu je voda! Zosadni z ťavy a vykúp sa tak, ako sa vykúpem ja!“

Vtom pristúpil ku mne jeden z beudínov, ktorí nás sprevádzali, a výhražne zdvihol ruku.

„Nerob to, efendi!“

„Prečo ?“

„Pretože tu býva anjel smrti. Kto tu vstúpi do vody, buď sa utopí, alebo si semienko smrti odnesie so sebou. Každá kvapka tohto mora je slzou stotisícich duší, ktoré tu zahynuli, pretože prenasledovali Mojžiša a jeho národ. Tadiaľto sa ponáhľa čo najskôr prejsť každý čln a každá loď; Alah preklial toto miesto.“ „Chcel som tu počkať na nejaké plavidlo, ktorým by som sa odviezol ďalej.“

„Až po Suez? To je zbytočné. Spoľahni sa na nás a naše ťavy ťa tam dovedú skôr než loď.“

„Nechcem ísť do Suezu, lež do Turu.“

„V tom prípade naozaj musíš ísť loďou. Tu ťa však nikto nezoberie, dovoľ, aby sme ťa odprevadili ešte kus na juh, kým prídeme na miesto, kde už nebývajú duchovia a kde hociktorá loď vďačne zastane a zoberie ťa na palubu!“

„Ako dlho by sme ešte museli ísť ?“

„Necelé tri hodiny!“

Aby som sa dostal k Červenému moru, nešiel som obvyklou cestou z Káhiry do Suezu. Púšť medzi týmito dvoma mestami si už dávno nezasluhuje svoje meno. Predtým bola nebezpečná jednak pre úplný nedostatok vody a jednak pre zlodejských beduínov, ktorí na tejto pustej ceste vykonávali svoje remeslo. Teraz je tento úsek cesty celkom iný, a preto som sa aj držal väčšmi na juh. Isť na ťave osamelou pustatinou bolo pre mňa oveľa príťažlivejšie než po vychodenej ceste. Preto som teraz chcel obísť aj Suez, lebo by mi bol poskytol len to, čo som už videl a poznal.

Počas našej jazdy vynorili sa obidve holé výšiny Džekenu a Daadu, a keď sme po pravej strane videli vysoký vrcholec Džebel Garibu, mali sme už za sebou aj faraónov hrob. Červené more tvorilo po ľavej strane záliv, v ktorom kotvilo plavidlo. Bola to bárka, ktorá sa v Červenom mori nazýva sambuk.

Plavba v Arabskom zálive je veľmi nebezpečná. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ... 

Potom sme sa vrátili do údolia.

WESCOTT, GLENWAY - ATHÉNSKÁ DOMÁCNOST

WESCOTT, GLENWAY

ATHÉNSKÁ DOMÁCNOST
(Household in Athens)

Václav Petr, Praha, 1947
edícia Atom (158)
preklad Zdenka Hofmanová
obálka Jaroslav Šváb
1. vydanie, 5.500 výtlačkov

beletria, román
172 s., čeština
hmotnosť: 326 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 €

*cesvo*

Nepředkládali bychom českému čtenáři, unavenému válkou a přesycenému nevytříbenou dokumentární literaturou, román Angličana Wescotta o Němcích v Řecku, kdyby nešlo o zvláštní román. Nejde jen o to, že se autorovi podařilo nezapomenutelně a přesvědčivě vystihnout povahu i těch Němců, kteří se mohli zdát lidštějšími než jejich zfanatisovaní úderníci, to by nebylo českému čtenáři novinkou. Ale jde o to, že všechnu brutalitu okupantů vystihl anglický(!) autor bez drastických prostředků, nenásilně a přesvědčivě tím, že nám vylíčil příběh jedné obyčejné domácnosti Reka Helianose v Athénách a do tohoto prostředí umístil toliko jediného Němce, důstojníka, který se tam ubytuje. A na tomto malém prostoru a nevtíravými prostředky, jen pravdivostí a hloubkou svého zraku, vystihl autor podstatu i tragiku situace, kterou jsme obdobně prožívali i v Čechách. Jeho Němec není krvelačnou bestií, je dokonce tak zvaně lidský, vzpomíná na rodinu, hovoří důvěrně i s hlavou řecké domácnosti — a přece, jaké nezapomenutelné zrcadlo je tu postaveno nesmyslnému německému přesvědčení, že jsou jako národ povoláni k světovládě! Román připomene svým způsobem znamenitou novelu Vercorsovu „Moře mlčí“, komorní skladbu o německé duši ve Francii. Je to román obyčejné rodiny, jenže rodiny za války, z níž doléhá do příběhu jakoby jen ozvěna. Především je to však román lidství, na jedné straně poníženého a ubitého pro nic za nic, na druhé straně zrazeného a zneužitého z nepochopitelné a nesmyslné pýchy a nasugerované nadřazenosti. Český čtenář najde v knize, dík jejímu taktu a umělecké kázni, zrcadlo dějů nám známých, do něhož však se může podívat bez sebetrýzně.

V polovici května prodělával Helianos zvláštní, nešťastnou dobu, jakousi krisi. Snažil se to nedat najevo, ale jeho žena o tom dobře věděla. Zatím co ji káral za její úzkostné představy, vlastní představivost ho zaváděla zcela jiným směrem, sváděla ho k palčivé zvědavosti zvědět příčinu či příčiny změny v majorovi, což bylo často nicotné a směšné.

Mohl to odbýt vtipem, ale nemohl to zamezit anebo to se sebe setřást. Po celý svůj život byl hrdý na svou prozíravost, na pochopení duševního procesu jiných lidí, třeba i cizinců, ale zřejmě nadarmo. Změna německého nitra — a hle! jeho neněmecká inteligence byla ihned umlčena a zneschopněna. Cítil se hloupější než kdy dříve. Jako by strašlivý duch okupantův nyní ležel schoulen jako obrovský had lehce zraněný, zkrušený, paralysovaný— anebo snad očarovaný, přerozený, přeměněný? — a on, řecký králiček, se nemohl pohnout, nemohl se rozhodnout, nemohl myslit na nic jiného, byl ve spárech jediné představy.

Co to je? Co bolí Kaltera? Proč je tak smutný? Proč je k nim laskavější než dříve? Je to z politiky, z nějakého určitého důvodu, neboje to léčka? Nevytasí se náhle jednoho krásného dne, až se s nimi pomaloučku spřátelí, s nějakým požadavkem? K čemu asi by mu byli dobří kromě svých obvyklých pokorných služeb v domácnosti? Proč ztratil na všem zájem, i na jejich pokoření? Co to je za podivnou kombinaci vlídnosti a smutku? Je to v německé duši normální zjev? Mohou mu důvěřovat? Jak dlouho to potrvá? A co pak? A co dál?

Neustále o tom hloubal, jak dny míjely, byl tím unaven a snažil se zapomenout — neboť zla v jejich životě bylo den ze dne dost — když tu nějaká nová změna, zlepšení jejich otrockých povinností, nebo další nějaká Kalterova laskavost znovu rozvířila jeho myšlenky, jeho jalové úvahy.

Paní Helianosová si vzala jeho výsměch k srdci a zavrhla svou první theorii o přeměně jejich Němce. Nyní uvažovala o jiném vysvětlení a jednou v noci si dodala odvahy a svěřila se mu s tím.

„Helianose,“ šeptala, „Helianose, poslyš! Víš přece, že jsem nikdy nevěřila, že je můj bratr mrtev. A že to máme teď s majorem lehčí, je patrně jeho zásluha.

Ubohý bratr! Ať je kde je, má konečně vliv na Němce, kteří mají vysoké postavení a určují politiku v Řecku; a vzpomněl si na nás. Stydí se a chce to napravit. A major asi dostal s nějaké strany rozkaz, aby se k nám líp choval.“

Helianos to slyšel velmi nerad. V době útisku, hlavně v uplynulém roce, kdy byli utlačováni osobně, změnila se pouhá nelibost a nesouhlas se švagrem v nenávist. Cítil potřebu, kterou snad v poražené zemi cítí každý — z toho někoho osobně obvinit, jaksi tajně, jen pro sebe. Zosobnit si veškerou slabost a zrádnost v národě, která snad k porážce dopomohla. V tomto smyslu, aniž se slovem o tom zmínil ženě, myslil po dlouhé měsíce soustavně na švagra. Tento pochybný, zmizelý, snad zemřelý mladý muž se stal jeho obětním beranem. Nejslabší pocit zavázanosti za lepší vztahy s Němcem by byl Helianosovi vše pokazil.

Takže když mu to paní Helianosová v temnu kuchyňského lože šeptala, rozzlobil se na chvíli, rozkřikl se na ni, a paží, na níž po celé noci spočívala její hlava, jí zatřásl, a řekl jí, jaká bláznivá, nesnesitelná to je myšlenka.

Se smíšenými pocity bez poznámky nechala bouři přejít. Na den nebo na dva se ještě jednou mezi ně postavil stín tajemného mladého muže, ale láska manželů, kteří byli spolu po celý den a v noci si leželi v náručí, jej opět přirozeně zahnala.

Snad jí také rok útisku přinesl nové poznání lidské povahy, a když si vzpomněla na různé vady svého bratra, a když uvážila, jaké skutečné zlo z nich dnes mohlo vzejít, měla zřejmě za rozumnější pokládat ho za mrtvého. Tím zabránila tomu, že ho v myšlenkách nezneuctívala a že sama neměla pocit, že byla jím zneuctěna. Přestala o něm mluvit jako o živém, oplakávala ho jako mrtvého, pak přestala truchlit, a pak pozvolna na něj zapomínala. A pokračovala v tomto zapomínání, v této malé duševní bratrovraždě, i v pozdější době, kdy jí ho bylo zoufale třeba, kdy toužila po někom, po komkoli. . .

Ale její postoj vůči majoru Kalterovi Helianos ovlivnit nemohl. Ten určovala především její nervosa; stále a stále o tom

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Řekl jí, jak je pošetilá, a láskyplným hlasem, ale s trochou mužské domýšlivosti ji poslal zpět do postele, kam dosud patřila.

LAXNESS, HALLDÓR KILJAN - ISLANDSKÝ ZVON

LAXNESS, HALLDÓR KILJAN

ISLANDSKÝ ZVON
(Island-glocke)

Spoločnosť priateľov krásnych kníh, Bratislava, 1958
edícia SPKK (114)
preklad Imrich Zálupský
obálka Jozef Baláž
1. vydanie, 42.000 výtlačkov

beletria, román
352 s., slovenčina
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba
stav: dobrá, bez prebalu

0,20 € DAROVANÉ

*cesvo*

SVETLÁ PANNA

/

Široká rieka Tungu pokojne plynie hlbokým korytom a vlieva sa východne od biskupského sídla Skálholtu do ľadovcovej rieky Hvíta. Na piesčine medzi obidvoma ramenami sú spočiatku rozsiahle, šašinou zarastené močiare, za nimi sa kraj dvíha a začína sa veľká osada, uprostred ktorej stojí na najvyššom mieste panský majer, obklopený dvormi nájomníkov. Menuje sa Braedratunga. Tam sedí v komnate modrooká pani so zlatistou pleťou a vyšíva na ozdobný pás prastarú ságu o Sigurdovi z rodu Völsungov, ktorý premohol draka Fafnira a získal zlato.

Sklené okno jej izby sa ligoce čistotou. Cez okno možno pozorovať, čo robia ľudia v osade. Cesty vedú po malých a trávnatých brehoch a kompy prevážajú na všetky svetové strany, ale biskupské sídlo v Skálholte leží skryté za kopcom Langholtom. Žena sedí vo vyrezávanom kresle s nohami na podnožke a okolo nej ležia podušky so strapcami. Prístenok s posteľou je zakrytý záclonou s vyšitými výjavmi z dávnych čias. Naproti pri stene pod šikmou stenou stojí jej zelená truhlica na šaty a pevná skriňa z bukového dreva. Neďaleko dverí visí na vešiaku jej sedlo, vzácna práca, vpredu i vzadu vykladané ozdobami z tepanej mosadze, znázorňujúcimi šarkany, ľudí, anjelov všelijako poprepletaných, na zadnej strane opatrených menami a letopočtami, a to celé je obtiahnuté vzorkovanou kožou, pripevnenou mosadznými klincami; na sedle je poskladaná skvostná čabraka, uzda visí na hruške sedla: dalo by sa povedať, že žena je prichystaná na cestu. Okolo nej ešte cítiť čudnú a trochu ťažkú vôňu.

Niekoľko chlapov prichádza z juhu od prievozu, kade vedie cesta dolu do Eyrarbakki, traja z nich na koňoch, dvaja tesne vedľa tretieho a podopierajú ho; štvrtý ide pešo a vedie koňa tretiemu, ktorý sa nesie na koni uprostred. Tento človek, ktorý je zrejme stredobodom spoločnosti, má hlavu spustenú na prsia, klobúk mu spadol na oči. Parochňa mu trčí z vrecka plášťa. Očividne ho museli vytiahnuť z mláky alebo ešte nejakej horšej špiny. Títo ľudia smerujú do Braedratungy.

Majer pôsobí mohutným dojmom, keď naň človek pozerá z cesty: štíty pätnástich striech vedľa seba a ešte zopár domov, poniektoré z nich dokonca poschodové, sú obrátené na juhozápad. Dom na samom konci má dvojité drevené priečelie. Vysoko a hrdo sa vypína panský majer nad zelenú rovinu za takého jasného jarného dňa ako dnes, keď slnko pozlacuje strechy a drevené steny.

Keď však pútnik poruší čaro diaľky, obraz sa celkom zmení. Blízkosť je najväčším nepriateľom majera. Je to miesto úpadku. Všetky budovy sú na spadnutie, steny krivé alebo rozvalené, vcelku to vyzerá, akoby tu bolo nastalo zosunutie pôdy, na prepadnutých rašelinových strechách rastie tráva, z múrov povypadávali kamene, dierami prefukuje a prší, nosné trámy sú spráchnivené a v mnohých domoch a chalupách bývajú huby namiesto ľudí alebo zvierat, veterníky, rámy na dverách a iné veci z dreva sú prehnité, rozštiepané alebo popukané, najhoršie diery a škáry sú vypchaté kúskami rašeliny, často je v celom dome na okne iba jedna celá tabuľa, ostatné okná sú zakryté kožou, na mnohých miestach popukanou, a utesnené sedlovými prikrývkami alebo vrecovinou. Dlažbové kamene na dvore sú alebo prepadnuté do zeme alebo krivé a rozhádzané. Nápadne málo ľudí vidieť na takom veľkom majeri.

Dvaja mocní paholci s čiapkami na tvárach spia v poludňajšom tichu na dvore pod plotom a stará slúžka s nohami ako triesky pod krátkou sukňou pokúša sa hrabľami očistiť dvor od hnoja, lenže márne, lebo tráva je už vyššia ako hnoj.

Vtom gazdiná zaklope na dvere a strčí hlavu do dverí na izbe panej domu.

„Och, milá Snaefrídur, zeman prišiel. Traja sedliaci ho priviedli až z Flói.“

Pani vyšívala ďalej, ani hlavu nezdvihla, taká bezvýznamná bola pre ňu táto zpráva, a odpovedala ľahostajne, akoby hovorila o teľati:

„Nech ho zanesú do jeho izby a ty mu tam postav misu dobre kyslej srvátky a zasuň zvonku závoru na dverách.“

„A čo ak vyskočí oknom?“ spýtala sa gazdiná.

„Tak potom nie je naša srvátka ešte dosť kyslá,“ povedala pani.

„A tým chlapom nedať nič?“

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A zločinci stáli pod skalami a dívali sa, ako biskupský pár odchádzal; v rannom brieždení sa na čiernych koňoch trblietala rosa.

MRŠTÍK, ALOIS - ROK NA VSI II.

MRŠTÍK, ALOIS
MRŠTÍK, VILÉM

ROK NA VSI II.
Kronika moravské dědiny

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1964
edícia Česká klasická próza
poznámky Karel Dvořák
ilustrácie Vojtěch Sedláček
prebal Vojtěch Sedláček, Vladimír Šmerda
25.000 výtlačkov
01-051-64

beletria, román,
456 s., čeština
hmotnosť: 550 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,20 €

*cesvo*

SVATÝ TÝDEN

zelený Čtvrtek

Po silnici v dálce ubíhá kočár. Na kozlíku sedí kočí Král a veze bělounkou a posud churavou dcerku správce silůveckého panství ke zpovědi.

Jedou do Habrůvky.

Král vystrojil se jako na svatbu: první tou vyjížďkou slavili doma - slavné vzkříšení bílého svého děcka, které, na pohled choré ještě, vykládalo se na slunci. Koně měl zapentlené, na rukou rukavičky, na hlavě premovanou čepici, kníry nakroucené jako beťar. Nikdo na světě by nedovedl vézt světlou tu krasavici s přívažkem šedesáti tisíc zlatých věna tak, jako ji vezl on. Prsty mu jen jen hrály v rukavičkách bílých, odkud vybíhaly dva černé prameny otěží, na tváři rozhostil se mu hlubokomyslný klid, jehož nezbavil se ani tenkrát, když náruční, rozlechtán jarem, začal sebou zmítat v řemení a v běhu kousal vedle klusající hřebici. Ba zdálo se, jako by ani nevedl před sebou dvoj-, ale čtyřspřež koní vznešených. Jel opravdu jako s kněžnou.

Slečna Olga pozdvihla mdle hlavu, vraštíc přitom obočí.

„Copak musíte tu hlavu nést tak na stranu?“ pravila hlasem tenounkým a slabým. „Dejte si tu čapku jinak...“

Král vzal čapku elegantně do dvou prstů a posadil si ji mezi schlíplé uši tak, že už ani mezi pravou, ani mezi levou stranou nebylo rozdílu.

Cosi jako záchvěv úsměvu zůstalo viset na levé skráni jeho paní. Pak sklopila zase narůžovělá víčka a pokračovala v přerušeném snění, nastavujíc slunci milou svoji tvář.

Jezdila tak každoročně ke zpovědi, jezdila, když rozkvétala, zpovídala se, když zrála, a k pokání přijížděla i letos, kdy neurvalá nemoc pohnula v zimě prvními lístky růžového jejího mládí. Rok co rok tak rozhlížela se sama, veselá a smavá vždycky jako libela v máji, jenom letos jela smutná. Celá oděna bíle, vypadala jako anděl spadlý shůry, jen střevíčky měla černé, černý pás a brož. Klobouček jí zakvital chrpou, kohoutkem a hrstkou bílých kopretin; a právě živý ten plápol divokého máku, blankytné modro chrp a věnečky kopretin připomínaly očím, že v těch modrých poduškách kočáru nekolíbá se duch, ale živá posud a v teskném jakémsi úsměvu novému životu těšící se bytost z tohoto ráje. Byla bledá sice, ale když slunce na ni vysvítilo a celou ji pokrylo zářící, bílou, podobala se spíše bohyni máje než oběti překonané smrtí.

Tak svůdná skoro a snad krásnější, než bývala, jela liduprázdným prostorem a párem koní odvážela s sebou všechny svoje hříchy, které natropila v roce v myšlenkách více nežli skutkem a více ze zoufalství nad ohroženým životem než z poklesku proti všemohoucímu Bohu. Koketní vzezření, v jakém se vypravila před venkovský jeho trůn, bylo snad nejtěžším a posledním jejím hříchem, s kterým v kočáře přijížděla do Habrůvky.

Prý se jí to tam pěkně zpovídá.

Ale zdálo se, že se jí ani nejedná o odpuštění hříchů samo, že nejede, aby v bílém tom burnuse předstoupila před oltář boží a jen Bohu děkovala za vrácený svět, že jí ani tak nejde o návštěvu přihrblé té kapličky jako o projížďku samu, o let širokými poli, o protáhlou a rozmarnou jízdu dvojí řadou jabloní, v jejichž mřížoví, posud holém a šedém, divně se vyjímala sněhobílá čistota jejího roucha... Jen zde v ohromných těch konturách nebes a země sídlil její Bůh, jen zde pod sluncem a oblohou stál jeho trůn, jen po něm se nesla, po něm se vzpínala v lůžku, zalomujíc bílé svoje ruce nad rozpálenou hlavou a bijíc čelem o zeď ve strašných hodinách drtivé zimy, která ji v říjnu ohnula jako květ a jako přibitou držela v lůžku po celých pět měsíců...

A bylo to slavné shledání se zemí, která tu oblékla před ní nový šat, byla to veliká chvíle, kdy po dlouhých a dlouhých měsících trýzně otvíraly se před ní nové a nové radosti... Poezie vzkříšení slétla v její klín a celou ji, mladou a zhýčkanou ještě, pozvedla vzhůru. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A už sbohem buď - a na mne pamatuj!

KUZMA - POD STŘECHAMI PRAHY

KUZMA

POD STŘECHAMI PRAHY
aneb co pražské domy vyprávějí těm, kdo nechtějí slyšet stále jen, že Hradčany jsou velebné, Národní divadlo skvělé, Prašná brána stará a Museum vynikající palác - což vše "stojí za vidění"

Nová Osvěta, Praha, 1946
obálka Jaroslav Šváb
ilustrácie František Čihák
1. vydanie, 6.000 výtlačkov

miestopis, Praha, história, architektúra,
264 s., čeština
hmotnosť: 388 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

2,00 € PREDANÉ

*cesvo*

HRABOVKA

Slovo „Hrabovka“ je známé nejen všem Pražanům, ale hlavně každému, kdo přijíždějí do Prahy vlakem na Masarykovo nádraží. „No jo, zas už na Hrabovce stojíme!“ — „Zatracená Hrabovka, člověk už myslí, že je v Praze, už se hrne ven, a bác, Hrabovka, stojí se —Tak a podobně kleje každý, ať přijíždí osobním vlakem nebo rychlíkem. — „Tihle páni od dráhy! Na všech stanicích musí být připraveni na příjezd vlaku, jenom v Praze ne, tam si dají na čas, teprv když člověk dojede na Hrabovku, oni uvolňují kolej pro vlak!“

Máme-li to říci hodně upřímně, Hrabovka je místo nejméně miliónkrát prokleté, a div že se už nezrodila nějaká legenda o tom, že „tady kdysi na Hrabovce bejval zakletej přednosta, kterej každej vlak ze zlomyslnosti zastavil, aby nikdo nemoh do Prahy...“ Naštěstí pro ředitelství drah nikdo neví, že Hrabovka je vlastně regulérní zastávka... Takto se stala pouhým postrachem cestujících, kteří dojíždějí od Poříčan, Českého Brodu, Jiren, Ouval — a ovšem, především až z nejzazšího konce — z Moravy a Slovenska!

Hrabovka. Co je to vlastně ta osudná Hrabovka? Ví to vůbec někdo z těch, kdo ji — jak jsem byl řekl, nejméně miliónkrát prokleli? Na plánu města Prahy je zdobným písmem vyznačeno Zastávka Hrabovka, než toto honosné označení náleží dřevěné boudě, která representuje místo asi stejně .posvátné´, jako nedaleká zastávka Karlín. Nás bude zajímat, že pravá a skutečná Hrabovka, jež dala zastávce jméno, je pouhých deset kroků odtud, a patří také železničnímu eráru; je to dům v Trocnovské č. 1, a poněvadž jiný dům v celé Trocnovské není, tedy číslo první i poslední.

Nota bene, je to vůbec „první dům“ na Žižkově — úředně: čp. l.-XI.

Málokdo z těch, kdo jdou kolem — ač je tu pod viadukty čilá frekvence mezi Žižkovem a Karlínem — všimne si tohoto zchátralého stavení, a myslím, že mnohý, teprve když si teď o něm přečte vyprávění, s údivem zpozoruje, že tu vůbec je.

A přece Hrabovka nikoliv není nejmenší mezi pražskými domy! Před sto lety v ní bylo života až až, a scházeli se v ní lidé zvučných jmen. Mácha, Tyl, Erben, Jablonský, Hýbl, Pichl, Filípek. A v letech 1838 a 1839 dokonce celá tehdejší česká společnost. Vlastenci.

Než prozradím, jak se to stalo, musím dnešní Pražany i ostatní zájemce — hlavně ty z vlaků! — v duchu zavést do těch míst, jak vypadala před sto lety, v době, kdy tudy ještě nevedla žádná železniční trať, ani pod vrchem Žižkovem z Masarykova, ani v úbočí Žižkova z Wilsonova nádraží. Obě ty trati, vklíněné dnes pánovitě do těch míst a šněrující viadukty všechno, co bývalo kdysi panensky prázdné, zkreslují, samozřejmě, celý někdejší obraz tohoto kouta — za Prahou.

Ještě před sto lety nebylo zde „Za Horskou branou“ nic, než pole a pastviny. 

GAVORNÍKOVÁ, MÁRIA - SPOVEĎ ŽIEN

GAVORNÍKOVÁ, MÁRIA

SPOVEĎ ŽIEN

T. Mesík, Modra, 1942

beletria, román
214 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, na patitule venovanie

1,00 €

*cesvo*

Tak napríklad dotýkaš sa veľmi smelo otázky manželstva, ešte smelšie otázky sexu. Neschvaľuješ zdržanlivosť a akoby úmyselne zabúdaš, že ona vykonáva ľudstvu predsa len najcennejšie služby. Udržuje mozog mysliteľov na výške — kam vášeň nedosiahla... A zabúdaš tiež, že mnohí veľkí muži ako Maupassant a iní, boli by sa ešte dlho tešili životu, boli by hádam stvorili ešte veľa hodnotných diel, keby boli čistejšie žili. Vášeň strhuje a zatemňuje ducha a snižuje genialitu k zemi. Keby tohto nebolo, mnohí by sa boli dopracovali vyššie a zem by uctievala o niekoľko géniov viac. Vášeň je svätá — to je pravda, veď je to istý prejav nesmrteľného božstva v nás, ale keď sa s ňou plýtva — jej ovocie je ďaleko horšie ako ovocie zdržanlivosti. Čistota ešte nikoho nepriviedla na psychiatriu, ale Maupassant len bezúzdnej telesnej rozkoši môže ďakovať, že ho s podrezaným hrdlom, polomŕtveho preniesli do nemocnice, kde poldruha roka biedne živoril a v štyridsiatom roku svojho veku skonal. Čosi podobné potvrdzuje i anglický spisovateľ Huxley, keď hovorí:

„Vážny mysliteľ by sa mal vyhýbať telesnému vzrušeniu a nemal by mať žiadnej vášne!" Z toho vyvodzujem, že zdržanlivosť je potrebná zvlášť tým, ktorí chcú byť nositeľmi nových myšlienok a nových ideí. Zo všetkého tohto vyplýva, že zdržanlivosť donáša ľudstvu neoceniteľné služby! Už samé slovo pôsobí anjelsky, a preto neslobodno hovoriť o nej tak, akoby hrala podradnú rolu v našom živote! Áno, otázka sexu je neobmedzene složitá práve tak, ako je nevyspytateľne obdivuhodná. Je to sila nadprirodzená, ktorá hýbe svetom a ktorú človek môže svojím spôsobom riadiť, lebo i ona má svoje medze a svoje hranice. Ale ak ju človek prirodzeným spôsobom zdolá, priberá na duchu a rastie... Bytosť oslobodená od telesných žiadostí stáva sa duchovnejšou, tvorivejšou, schopnejšou. Človek sa jedným slovom povznesie... Erotika ešte nie je vodidlom, ona len napomáha vzrast ľudskej spoločnosti, v určitom smysle vlastne plní úlohu Stvoriteľa, ale sama o sebe nie je ešte celkovým cieľom človeka. Ľudstvo má na svete okrem toho ešte aj Iné poslanie! A konečne i príroda sa v mnohých prípadoch postarala o to, aby sme sa vedeli oslobodiť zpod tyranstva sexu, veď i v manželstve vyhradila si svoje práva i svoj čas a postarala sa v určitom smysle o nutnosť sebazaprenia. Nakoľko pozorujem život, viem, že nezriadenosť sexuálneho života má len jeden smer: vždy dolu a dolu! Ale naproti tomu zdržanlivosť vedie nahor. Keď i teda otázka sexu v riadnom smysle je svätá — pozor, — lebo môže byť ona práve tak naším najväčším úpadkom!

Poďme však ďalej.

Prekvapilo ma, že tak ľahko podliehaš nerozumným náladám svojho Jožka, čo sa týka čítania kníh! Nechcem mu krivdiť, ale jeho smýšľanie nie je priam najlepším znakom inteligencie! A nechcem byť prorokom, ale pochybujem o dlhej budúcnosti Vašej lásky!

Čítať knihy by mi žiadon muž nezabránil! Žena musí byť pevná vo svojich zásadách! ! ! Nesmie sa dať hocikým pomýliť... A knihy? Dobre vieš, čo sú knihy! Sbližujú nás s najväčšími duchmi všetkých dôb — prečo sa teda strániť takého sblíženia? Život je ťažký, vyžaduje ustavičný boj a — žena musí byť v každom ohľade silná, aby vedela čeliť náporom, ktoré život 

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Verím...!

PANFIOROV, FJODOR - V KRAJINE PORAZENÝCH

PANFIOROV, FJODOR

V KRAJINE PORAZENÝCH

Svet socializmu, Bratislava, 1952
preklad Júlia Magálová-Kováčová
obálka Marián Čunderlík
1. vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, román
476 s. slovenčina
hmotnosť: 506 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu

0,10 € PREDANÉ

*cesvo*

Za dva dni utíchol požiar na stanici železničnej križovatky. Vojaci dostali rozkaz zúžiť kruh a postupovať dopredu:

— Neprepustiť ani vtáčka!

Vojaci sa pohli s pripravenými samopalmi, narážali na poškodené tanky, delá, na rozbité rušne, na spálené mŕtvoly vojakov a čoskoro zbadali v hlbokom kráteri človeka v hlbokom bezvedomí. Dôstojník sišiel k nemu, prezrel mu všetky vrecká a keď našiel potvrdenie, kde stálo, že »Karl Stumm je hlavným poradcom Herr Schreidera«, dal rozkaz, aby ho vojaci okamžite dopravili do mestskej nemocnice, sám zatelefonoval Herr Schreiderovi do krytu a hlásil:

— Našli sme vášho poradcu. Je trošku popálený. Teraz je v nemocnici.

— Vý-ýborne, — Schreider až poskočil na jednej nohe, neodkladal slúchadlo a posmešne pozeral na Blomberga. — Čo? Čo chcete ešte? Aha! Aby som si zapamätal vaše meno. Nadporučík Kurz. Veľmi dobre. A vyprosím pre vás od strýčka feldmaršala Železný kríž. — Keď položil slúchadlo, poprechádzal sa po kryte, potom sa obrátil ku grófovi a povedal: — Teraz aj vy chápete rozdiel medzi mozgom kravy a človeka?

— Pravdaže, šéf.

— A vy, Fritz?

— Ja chcem spať, nespal som celú noc.

— A predsa, pokúšali ste sa spoznať ten rozdiel?

— Načo zas?

— Môj poradca Karl je v nemocnici, celý popálený. Ha! »Ušiel k partizánom!« »Partizán!« Aké máte presné oko, Fritz!

Nikolaj Korabľov naozaj ležal v nemocnici s popálenými rukami, s ohoreným obočím, oholený, zafačovaný a lekár ho kriesil salmiakom a akýmisi injekciami. Nebol však sám, vedľa neho ležali na dvoch lôžkach popálení Sivolobov a Jaňa Rezanov.

Keď lekár vyšiel z miestnosti, Jaňa sa nadvihol na posteli a zašepkal:

— Ako ste sa sem dostali, Nikolaj Stepanovič? My sme blúdili sem a tam. A vy?

— Aj ja som blúdil sem a tam.

Nikolaj Korabľov sa s oholenou hlavou, s ohorenými obrvami, s náplasťou na tvári, sošlý a sčernetý od dymu, nepodobal na seba. Obrátil sa k svojim priateľom a zašepkal:

— No, sme my majstri! Dobre, že to takto skončilo. A viacej nebudeme hovoriť, dakedy majú aj steny uši.

Na druhé ráno prehovoril lekára, aby ho prepustili z nemocnice; na bričke Herr Schreidera ho dopravili do bytu, a za hodinu už sedel v kresle pred šéfom.

Keď vstúpil do pracovne, Herr Schreider sa mu vrhol naproti, chcel ho chytiť za ruku, ale keď videl, že má na nich obväzy, objal svojho radcu okolo pliec a naťahoval sa ako žížala.

— Trápim sa. Smútim! Nespal som, nepil, nejedol po všetky tie dni, čo som vás hľadal. No, to nič. Teraz sa radujte. Nestane sa nám toto, — urobil prstom kruh okolo krku, ako by naň zakladal slučku. — Nestane. Partizáni. Rozumiete? Všetko urobili partizáni. My sme svedomití, sme na stráži, ale partizáni. Prečo nevykynožia partizánov? E-ech! Svalíme to na nich,... na partizánov! — zamával tenučkou rúčkou do obloka. — Na nich, na partizánov! A môj strýc príde sem. Čochvíľa tu bude.

V tejže chvíli sa pred budovou školy zastavilo niekoľko aut. Na všetkých autách sa razom otvorily dvierka, z prvého auta sa vysypala ako z vreca stráž, ozbrojená od hlavy po päty, potom sa z druhého vyvalil dosť tučný, maličký a okrúhly ani lopta, feldmaršal von Schreider, a z ostatných — generáli, plukovníci, pobočníci, miestni činitelia.

Herr Schreider utekal privítať strýka, a Nikolaj Korabľov sa pritisol k otvorenému obloku.

Feldmaršal nestihol urobiť krok a celá suita — generáli, plukovníci, pobočníci, miestni činitelia — ho obkolesila, stála v pohotovosti, vzpriamená, mykala stehnami, cvakala opätkami a hľadela len na feldmaršala. Keď pomaly obrátil hlavu napravo, všetci obrátili hlavy napravo. Keď pozrel do neba, všetci pozreli do neba. —

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Domov! Domov! Domov!", ledva vyriekla Tatiana a stratila vedomie.

DOĽD-MYCHAJLYK, JURIJ - BARÓN GOLDRING V NOVÝCH SLUŽBÁCH

DOĽD-MYCHAJLYK, JURIJ

BARÓN GOLDRING V NOVÝCH SLUŽBÁCH

Epocha, Bratislava, 1969
edícia Členská knižnica
preklad Teodor Fiš
prebal a ilustrácie Emil Bačík
1. vydanie, 40.000 výtlačkov

beletria, román
300 s., slovenčina
hmotnosť: 393 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, prebal poškodený

0,20 € darované

*cesvo*

Posledný raz sa čitateľ stretáva so známou knižnou a televíznou postavou barónom von Goldringom v tretej časti špionážneho príbehu Doľda Mychajlyka „Barón Goldring v nových službách“.

Barón Goldring, premenovaný na Freda Schulza v Škole rytierov šľachetného ducha založenej po druhej svetovej vojne v Španielsku ako výcvikové stredisko špionážnych agentov, dostáva sa s tajným poslaním do Ríma. Pohybuje sa medzi predstaviteľmi neofašistických kruhov a pošťastí sa mu takto získať zoznamy bývalých fašistických pohlavárov a ich nasledovníkov rozprchnutých po svete. Fred Schulz, čiže Grigorij Gončarenko, pracuje v prostredí plnom napätia a len s najväčším úsilím sa mu darí hrať dvojakú rolu: dôverníka západnej spravodajskej agentúry a zostávať v spojení so svojimi. S podobným poslaním prichádza aj do povojnového Nemecka, kde sa v zložitých podmienkach stretáva s celou škálou špiónov a buduje si svoje postavenie medzi bývalými fašistickými vedúcimi činiteľmi.

Tretí zväzok špionážneho príbehu „Barón Goldring v nových službách" sa dostáva čitateľovi do rúk už po autorovej smrti. A tak sme nevdojak svedkami, ako hrdinovia odchádzajú spolu so svojim tvorcom do nenávratna.

Márii sa znova snívalo o dlhej kôlni s velikánskymi kaďami, postavenými do dvoch radov. Zdalo sa jej, že stojí pri kadi, v ktorej vrie akási čierna tekutina a dvoma palicami vyťahuje z nej nekonečne dlhý pás čiernej látky, a tá sa okolo nej ukladá vo zvitkoch na dlážke. Dvierka pece pod kaďou sú rozžeravené, látka sa parí, palice jej už-už padajú z unavených rúk, ale frau Scholz je nemilosrdná: poháňa ju pokrikom „schnell, schnell“, slová jej svištia okolo uší ako práskanie bičom, hoci čierne zvitky sa už dvíhajú dookola ako hory. Hora neustále rastie a frau Scholz je vždy navrchu a svojím hadím pohľadom priam hypnotizuje Máriu a núti ju, aby sa opäť a opäť chytala do nevýslovne úmornej roboty.

Mária, zaliata studeným potom, sa prebrala z ťažkého sna a zahmleným pohľadom sa obzrela po izbe. Pred očami sa jej ešte stále marili obrovské kade, z ktorých vychádzala čierna para. Ale postupne sa jej vynárali obrysy známych predmetov, čoraz zreteľnejšie sa črtali z hmly, a zrazu, celkom nečakane, všetko v izbe bolo na svojom mieste a mátožný sen sa rozplynul.

,,To všetko zostalo v mojej pamäti ako biľag,“ pomyslela si Mária. „Akoby som sa náhle vrátila domov a nebývala tu stále ..."

Rázne vstala. V izbe bolo chladno, treba si obliecť niečo teplé. Mária potriasla hlavou s krátkymi vlasmi, prednožila pravú, potom ľavú nohu, rozhodila ruky dozadu, vpred, potom predklon, záklon. Cviky ju naozaj zohriali, telu vrátili pružnosť a duši rovnováhu. Po nočnom marive nezostalo ani stopy. Mária bola pripravená na nový deň.

Pred odchodom sa ešte raz zastavila pred zrkadlom a skúmavo sa doň pozrela. Uvidela pred sebou cudziu, celkom cudziu osobu, až bolo zaujímavé obzrieť si ju . . . Štíhla, elegantná postava. V čiernom pulóvri jej štíhlosť ešte väčšmi vynikala. Náhrdelník drobných, ale naozajstných perál na hrdle upútava pozornosť nevtieravo a pripomína, že mladá vdova sa začína vymaňovať zo smútku. Svedčí o tom aj ľahučký dotyk rúžu na perách a dvoje sotva badateľných čiernych čiar okolo vonkajších kútikov svetlosivých očí. Nad účesom Mária dlho uvažovala, napokon sa rozhodla, že krátko pristrihnuté vlasy jej najlepšie pristanú. Okrem toho si asi takto predstavovala ženu, ktorá je nútená kliesniť si cestu ďalším životom sama.

Keď prišla na pretras otázka, ako má Mária pokračovať, ako si vybrať najšikovnejšie krycie miesto, padlo veľa návrhov, ale vedúci skupiny podplukovník Gorenko sa nespokojne mrštil:

— Všetko je to akési ošúchané, všetky tie trafiky, kaviarničky, ateliéry a podobne. Jedným úderom treba zabiť dve muchy: našim ľuďom zabezpečiť spoľahlivé krycie miesto a súdruhovi Starodubovi umožniť vybudovať potrebný okruh stykov, ktorý môže byť aj užší, ale zato pre nás zaujímavý. Preto by to malo byť . . . malo by to byť . . .

Podplukovník netrpezlivo bubnoval prstami po stole, prižmúril oči a znezrady naradovane vykríkol:

— Lekáreň!

— Lekáreň? — Opýtal sa ktosi prekvapene i rozčarovane.

— Áno, lekáreň. Lenže nie taká obyčajná, ale taká na americký spôsob, kde možno kúpiť aj všelijaké drobnosti z galantérie, písacie potreby, fľašku coca-coly, dokonca si aj niečo zajesť. Veď ste čosi také čítali u Iľfa a Petrova! Také čosi! Pre Nemcov bude taký podnik novotou, bude príťažlivý. A okupačným vojskám pripomenie kúsok Ameriky. Taký podnik veľmi vyhovuje Márii, uplatnia sa v ňom jej vlastnosti, vlastnosti ženy zásadovej, okolo ktorej sa možno krútiť a dvoriť jej, pričom si nikto nič nedovolí.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Nie je vždy ľahké byť "rukou Prozreteľnosti", keď ide o srdce matky, hoci aj smrteľne ranené.

VONNEGUT JR., KURT - KRIMINÁLNÍK

VONNEGUT JR., KURT

KRIMINÁLNÍK
(Jailbird)

Mustang, Plzeň, 1995
edícia Beletrie (17)
preklad David Hájek
prebal Martin Zhouf
1. vydanie, 6.000 výtlačkov
ISBN 80-85831-84-8

beletria, román
200 s., čeština
hmotnosť: 347 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

2,90 € PREDANÉ

*zlaci2* in *H-2-9*

Harvarďan Walter Starbuck, rozený Stankiewicz, potomek ruské Litevky a ruského Poláka a bývalý chráněnec samotářského koktavého milionáře, je propuštěn z vězení, do kterého byl odsouzen za „...vlastní nesmyslné příspěvky americkým politickým skandálům všeobecně známým jako ,Watergate’”. Walter Starbuck se po letech ocitá na svobodě a rád by někde dostal alespoň místo barmana. Po letech však potkává jednu ze čtyř žen, které ve svém životě opravdu miloval, a ta nečekaně promění jeho další životní osudy. Souhrou kuriózních okolností se Walter stává viceprezidentem známé gramofonové společnosti ...

Dosud neznámý román proslulého Kurta Vonneguta nezklame žádného z četných autorových českých čtenářů.

KURT VONNEGUT, Jr. se narodil v Indianopolisu 11. 11. 1922. Od počátku se věnoval žánru sci-fi a fantastickému sociálnímu románu. Ve svých knihách parafrázuje osud jednotlivce ve světě, jehož zákony omezují svobodnou volbu osudu.

Do světa literatury vstoupil  románem “Mechanické piano” (Player Piano) v roce 1952. Po něm následovaly tituly: “Sirény z Titanu” (The Sirens of Titan) v roce 1959, román “Matka Noc” (Mother Night) z roku 1961, dále pak “Kolíbka” (Cats Cradle) z roku 1963. V roce 1965 vychází kniha “Bůh Vám žehnej, pane Rosewatere” (God Bless You, Mr. Rosewater) a roku 1969 vychází jeho nejslavnější kniha “Jatka č. 5" (Slaughterhouse-Five). Z pozdějších próz nutno uvést ještě slavné romány “Snídaně šampiónů” (Breakfast of Champions) z roku 1972 a “Groteska” (Slapstick) z roku 1976.

K. Vonnegut, Jr. je známý též jako autor povídek, které v českém překladu vydalo nakladatelství Mustang pod názvem “Vítej v opičárně” (Welcome to the Monkey House, 1968) v roce 1994.

Takže jsem seděl na lavičce před vězením a čekal na autobus, zatímco do mě pražilo georgijské slunce. Za dělícím pásem, v jízdních pruzích směřujících k velitelství vojenské letecké základny, přešuměla ohromná limuzína se zataženými bleděmodrými záclonkami na zadních oknech. Zahlédl jsem pouze šoféra, byl to černoch, jak si nejistým pohledem prohlíží vězení. Že jde o vězení, nebylo tak úplně zřejmé. Skrovný nápis na soklu vlajkového stožáru sděloval pouze toto: „F.N.Z.D.M.O. Nepovolaným vstup zakázán.“

Limuzína, byl to Cadillac, pokračovala v jízdě, dokud asi o čtvrt míle dál neobjevila zvýšený přejezd. Vjela na něj, vrátila se a svým nablýskaným předním blatníkem zastavila jen několik palců před mým nosem. A tam, v tom dokonalém blatníku, jsem znovu spatřil toho starého slovanského domovníka. Jak se později ukázalo, byla to tatáž limuzína, která chvíli předtím vyvolala falešný poplach ohledně příjezdu Virgila Greathouse. Jezdila po okolí a hledala vězení už pěkně dlouho.

Šofér vystoupil a zeptal se mě, jestli je to opravdu vězení.

A tak jsem byl přinucen vydat svůj první zvuk coby svobodný člověk. „Ano,“ řekl jsem.

Šofér, byl to mohutný, otcovsky vyrovnaný muž ve středních letech ve whipkordové uniformě a černých kožených ovinovačkách, otevřel zadní dveře a promluvil do šerého interiéru vozu. „Pánové,“ řekl s tou přesně správnou směsicí smutku a úcty, „jsme na místě.“ Písmena vyšitá červeným hedvábím na kapsičce jeho uniformy identifikovala jeho zaměstnavatele. „RAMJAC“, říkala ta písmena.

Jak jsem později zjistil: Staří kumpáni zajistili Greathousovi a jeho právníkům rychlý a tajný odvoz z domova do vězení, aby se nenašel pokud možno žádný svědek jeho ponížení. Před setměním ho vyzvedla u služebního vchodu do Waldorf Towers na Manhattanu, což byl jeho domov, velká limuzína od pepsi-coly. Odvezla ho na terminál námořního letectva vedle La Guardie a rovnou na startovací dráhu. Tam na něj už čekal tryskáč Mezinárodních lázní a rekreačních středisek. Ten ho dopravil do Atlanty, kde ho naložila, opět přímo na ranveji, limuzína se záclonkami, kterou dodala kancelář Jihovýchodní sekce korporace RAMJAC.

Ven pracně vylezl Virgil Greathouse - oblečený byl téměř stejně jako já, do šedého obleku s tenkým proužkem, bílé košile a vázanky s plukovním pruhem. Nepatřili jsme ke stejnému pluku. On byl v elitní jednotce Coldstream Guards. Jako vždy, cucal dýmku. Věnoval mi nejkratší možný pohled.

Po něm vystoupili dva uhlazení právníci - jeden mladý, jeden starý.

Zatímco šofér odešel ke kufru limuzíny pro zavazadlo odsouzeného, Great-house a oba právníci si prohlíželi věznici, jako kdyby to byla nemovitost, o jejíž koupi uvažují, bude-li jim sedět cena. V očích Greathouse jiskřilo a dýmkou napodoboval ptačí trylek. Možná si představoval, kdovíjaký není tvrďák. Chodil totiž na hodiny boxu, jujitsu a karate, jak jsem se později dověděl od jeho právníků, a to už od chvíle, kdy mu bylo jasné, že opravdu půjde do vězení.

„No,“ pomyslel jsem si, když mi to řekli, „v tomhle vězení se sice nenajde nikdo, kdo by se s ním chtěl porvat, stejně ale skončí se zlomeným vazem. Každý, kdo jde poprvé do vězení, tak skončí. Po čase se to zlepší, nikdy to už ale nebude jako předtím. Ať byl Virgil Greathouse sebetvrdší, nikdy si už nebude vykračovat, ani se nebude cítit jako dřív.“

Virgil Greathouse mě nepoznal. Jak jsem tak seděl na té lavičce, mohl jsem být stejně tak mrtvolou v blátě bitevního pole a on generálem, který se v době klidu zbraní přijel podívat, jak to vcelku jde.

Nepřekvapilo mě to. Napadlo mě nicméně, že by mohl poznat hlas ozývající se z vězení, který jsme v tu chvíli všichni už zřetelně slyšeli. Byl to hlas jeho nejbližšího watergateského spolukonspirátora, Emila Larkina, zpívajícího z plných plic černošský spirituál „Někdy se cítím jak dítě bez matky.“

Avšak Greathouse nestačil na ten hlas zareagovat, neboť z konce nedaleké startovací dráhy se prudce vznesla stíhačka a rozervala oblohu na cáry. Pro někoho, kdo ho ještě nikdy, ale vůbec nikdy neslyšel, to byl zvuk trhající vnitřnosti. Nikdy mu nepředcházel žádný varovný sílící hukot. Pokaždé to znělo jako exploze ohlašující konec světa.

Greathouse, právníci i šofér se vrhli k zemi. Pak opět s klením a smíchem vstali a oprašovali se. Greathouse, který správně předpokládal, že je pozorován a odhadován lidmi, které nevidí, pohlédl k obloze a naznačil několik boxerských výpadů, jako kdyby chtěl po klaunsku říct: „Klidně pošlete další. Tentokrát jsem připraven.“ Jejich skupinka k vězení nicméně nezamířila. Stála u limuzíny v očekávání něčeho na způsob uvítací delegace. 

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Sbohem.

TWAIN, MARK - DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA

TWAIN, MARK

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
(The Adventures of Huckleberry Finn)

Mladá fronta, Praha, 1965
edícia Máj (57)
preklad František Gel
ilustrácie Kamil Lhoták
vysvetlivky Vladimír Smrž
doslov Radoslav Nenadál
obálka Miroslav Váša, Kamil Lhoták
5. vydanie, 34.000 výtlačkov - dotlač (spolu 163.000 výtlačkov)
23-006-65

beletria, román,
304 s., čeština
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal poškodený

0,90 €  DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*

Když se všichni rozešli, zeptal se král Mary Jane, jak to vypadá s pokoji pro hosty, a ona řekla, že mají jednu rezervní světnici, která by stačila pro strýce Viléma, že ona dá svůj pokoj, který je trochu větší, strýci Harveyovi a sama že se přestěhuje k sestrám a bude spát na pohovce; a v podkroví že je kumbálek se slamníkem. Král řekl, že kumbálek stačí pro jeho komorníka — čímž mínil mne.

Tak nás Mary Jane vzala nahoru a ukázala jim světnice, které byly jednoduché, ale pěkné. Řekla, že dá odnést šaty a ostatní věci, pakliže by strýčkovi překážely, ale on řekl, že nepřekážejí. Šaty visely na zdi a před nimi byl dlouhý bavlněný závěs až na zem. V jednom koutě byl starý kufr a v druhém pouzdro na kytaru a jinak byla ve světnici spousta tretek a hračiček, jakými si děvčata zdobí své světnice. Král řekl, že pokoj je útulnější a příjemnější, když v něm jsou takové věci, a tak je tam nechali. Vévodova světnice byla hodně malá, ale pro něho až moc dobrá — a to platilo také o mém kumbálku.

Večeře v ten večer byla náramná a přišli na ni všichni pozvaní, muži i ženy, a já stál za králem a za vévodou a posluhoval jsem jim a černoši posluhovali ostatním. Mary Jane seděla v čele stolu, vedle sebe měla Zuzanu a říkala, jak špatné jsou ty piškoty, jak daremná je zavařenina a jak bídná a tuhá jsou ta smažená kuřata — vedla vůbec všecky ty hloupé řečičky, které ženy vždycky vedou, aby přinutily hosty jídlo pochválit; a všichni věděli, že jídlo je prima, a také to říkali. Říkali: „Prosím vás, jak to děláte, že vám ty piškoty tak krásně žloutnou?“ a „Kam vy jenom chodíte na ty znamenité nakládané okurčičky?“ a říkali všecky ty volovinky, jaké lidé u večeře říkávají. Však to sami znáte.

A když bylo po všem, sedli jsme si — já a Zaječí pysk — v kuchyni k večeři; jedli jsme zbytky, zatímco ostatní pomáhali černochům sklízet se stolu. Zaječí pysk mě začal zostra vyslýchat o Anglii a hned jsem věděl, že budu chvílemi bruslit na velice tenkém ledě. Povídá: „Viděl jste někdy krále?“

„Kterého? Viléma Čtvrtého? To víte, že jsem ho viděl, vždyť chodí do našeho kostela.“ Věděl jsem, že už je dávno po smrti, ale nedal jsem na sobě nic znát. A tak když jsem řekl, že chodí do našeho kostela, povídá: „Jakže — pravidelně?“

„Ano — pravidelně. Má sedadlo zrovna proti našemu — na druhé straně od kazatelny.“

„Já myslela, že král bydlí v Londýně?“

„Taky že ano. A kde by měl bydlet?“

„Ale já jsem myslela, že vy bydlíte v Sheffieldu?“ Vidím, že jsem šlápl do louže. Musel jsem dělat, jako kdyby mi v krku uvázla kuřecí kůstka, abych si mohl rozmyslet, jak z té louže zase ven. Potom povídám: „Mínil jsem tím, že chodí do našeho kostela pravidelně, když je v Sheffieldu. V Sheffieldu je jenom v létě, když přijíždí kvůli mořským koupelím.“

„Jak to můžete říkat — Sheffield přece neleží u moře?“ „A kdo říká, že Sheffield leží u moře?“

„No vy!“

„To jsem neřekl.“

„A řekl!“

„A neřekl.“

„A řekl.“

„Jakživ jsem nic takového neřekl.“

„Tak co jste tedy řekl?“

„Řekl jsem, že tam jezdí na mořské koupele. To jsem řekl.“

„Tak mi vysvětlete, jak tam může mít mořské koupele, když to není u moře?“

„Heleďte,“ povídám já, „už jste někdy viděla španělskou hněď?“

„Viděla.“

„A musela jste kvůli tomu jezdit do Španělska?“ „Nemusela.“

„Tak vidíte. A Vilém Čtvrtý zase nemusí jezdit k moři, když chce mít mořskou koupel.“

„A jak to tedy dělá?“

„Zrovna tak, jak to dělají zdejší lidé, když chtějí španělskou hněď. Kupuje to v sudech. V paláci v Shef-

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Já už to zkusil.