PEKAŘ, JOSEFSVATÝ VÁCLAV
(Psáno pro Sborník Svatováclavský)
Zvláštní otisk z Českého časopisu histoirckého roc. XXXV
Historický klub, Praha, 1929
história, životopisy
44 s., čeština
hmotnosť: 94 g
mäkká väzba
stav: dobrý
PREDANÉ
*svama*
Václav narodil se roku 907 nebo 908. Byl nejstarším synem knížete Vratislava; matka jeho slula Drahomiř (Drahomíra) a pocházela z knížecího kmene Stodoranů (v dnešních Brambořích), týchž, kteří později sluli Lutici a náleželi k nejzdatnějším národům slovanského severu; sňatek je důkazem, že politické vztahy pražských knížat měly daleké obzory. Václav narodil se pravděpodobně mimo hranice pražského knížetství; jeho otec Vratislav neseděl totiž v té době na pražském stolci, nýbrž v některém knížetství údělném v sousedství „Čech“ pražských, možná na př. že v zemi Pšovanů, odkud pocházela matka jeho Ludmila, choť někdy Bořivojova; v Praze vládl od r. asi 893—4 starší bratr Vratislavův Spytihněv a to až do r. 915, kdy po bezdětné smrti bratrově Vratislav ujal se vlády. V té době mělo mladé křesťanství české za sebou čtyřicetiletou nepřetržitou minulost; v zemi i v knížetstvích sousedních musíme předpokládati již jistý třebas neveliký počet dřevěných „církví" či kostelů na hradech a dosti značný počet duchovenstva, slovanského i latinského, k službě jejich zřízeného. Jak o Bořivojovi, tak o Spytihněvu poznamenávají legendy všeobecně, že byli shromažďovateli kněží a žáků a budovateli kostelů božích; určitá data mají pouze o tom, že prvý kostel křesťanský v zemi založil Bořivoj (ještě před povstáním Strojmírovým) na Levém Hradci a zasvětil jej sv. Klimentu, témuž světci-papeži, jehož ostatky přinesl bratr Metodův Cyril do Říma, druhý pak kostel Panny Marie postavil na hradě pražském po pokoření Strojmíra; syn jeho Spytihněv založil kostel sv. Petru apoštolu na hradě Budči. Zde v Budči ustanoveni byli (bylo to již po podrobení se Spytihněvově Bavorům) kněží latinští, kdežto u kostelů založených Bořivojem a v okolí Ludmilině třeba předpokládat kněze slovanské, přišlé z Moravy. Ludmila, která přežila chotě i staršího syna Spytihněva, žila v době Vratislavově na hradě pražském, dělíc se se snachou Drahomírou v péči o vnuky a vnučky; Drahomiř přijala křest patrně teprv po svém sňatku s Vratislavem. Vratislav a Drahomíra měly spolu tři syny (kromě Václava a Boleslava ještě Spytihněva, o němž potom není zmínky) a čtyry dcery; z nich známe jménem jen Přibyslavu.
Vratislav následoval příkladu bratrova a otcova v službě křesťanství; na hradě pražském založil vedle kostela Bořivojova druhý kostel, zasvěcený sv. Jiří; jeho vysvěcení se však nedočkal. Zemřel v únoru 920 (nebo 921), stár teprve 40 let — jak tu časnou smrt, podobně jako u obou jeho předchůdců na trůně vysvětliti, snad zraněním na poli bitevním, nevíme; dvě legendy dí sice, že Vratislav přemohl nepřátel bez počtu, jiná zve jej „slávou velikým“; vyplniti chválu představou konkretní pohříchu nedovedeme. Do let krátkého panování Vratislavova náleží slavnost postřižin mladého Václava, t. j. obřadného ujetí vlasů dospívajícímu hochovi, jak to bylo od dob pohanských obyčejem v slovanských i germánských rodinách knížecích; křesťanství, jak se zdá, posvětilo obřad zvláštním ritem, podobným asi způsobem jako u křtu, jenž tenkrát udílen také pravidlem dětem dospělým. Dovídáme se, že při slavnosti byl přítomen biskup Notar, odjinud neznámý, snad podbiskup řezenský a že obřad postřižení provedl kníže, jenž byl tehdy ve Vratislavově zemi — i tu jsme v rozpacích, zda máme mysliti na bavorského Arnulfa, s nímž přišel Notar, či některého z předních po Vratislavovi knížat země, ač by odpověď na otázku, zejména pro politickystátoprávní souvislosti její, byla nám velmi vítána. Nejnovější bádání namítá myšlenku, zda Notarem nesluší rozumět biskupa slovanského; blahořečení mu v legendě v ústa vložené stýká se totiž s ritem církve východní.
Hlavní je, co se dovídáme o školské výchově mladého Václava: „i dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce. Přesadil jej pak kníže Vratislav v Budeč a chlapec počal se učiti knihám latinským a naučil se dobře.“ Dodáme-li, že legenda slovanská, mluvíc o Václavovi o několik let starším, připomíná, že Bůh seslal takovou milost naň, že rozuměl knihám latinským jako biskup nebo duchovní a že když vzal knihy řecké nebo slovanské, četl v nich bez chyby, připomeneme-li, že učitel jeho v Budči, již v nejstarší legendě latinské má výmluvné jméno české „Učený“, shrnuli jsme všechna data, jež pro pochopení dějinného zjevu Václavova i životní tragedie jeho jsou nepochybně zvlášť důležitá. Třeba zajisté si uvědomili, že středověkému panovníku dostalo se literárního vzděláni jen v případech výjimečných, že z našich knížat a králů až do 13. stol. málo kdo uměl čisti a psáti — nic z toho nebylo tenkrát pokládáno za
