LANOCITA, ARTUROSOFIE LORENOVÁ
(Sofia Loren)
Orbis, Praha, 1970
edícia Filmová knihovna
preklad Dagmar Hubená
predslov František Goldscheider
obálka Soňa Valoušková
1. vydanie, 30.000 výtlakov
11-025-70
životopisy, film
88 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 226 g
mäkká väzba
stav: dobrý
1,50 € PREDANÉ
*svama*
Nebo alespoň začátek štěstí; popravdě řečeno, efemérni zmínka o Sofii Lazzaro na plakátech nevzbudila v nikom žádné pohnutí, byla to soukromá záležitost rodiny Scicolone. A když se na počátku roku 1952 Luigi Comencini, tenkrát jeden z režisérů, nejvíce dychtivých úspěchů (ale také jeden z nejtrudomyslnějších; vždycky jsem se jej zapomněl zeptat, proč je neustále tak ustarán), rozhodl natočit film o pouličních děvčatech, jakousi patetickosociální sondu, byla jedna malá úloha nabídnuta také té takzvané Lazzaro.
Ve filmu se předvádělo — nikoli bez mírného násilí na skutečnosti — kterak se k prostituci uchylují oběti sobectví a dalších odporných vlastností vykořisťovatelských vrstev; čili že pouliční dívky jsou, celkem vzato, neodvolatelně předurčenými objekty neštěstí. A když už ne filmové frašky, tedy určitě melodramatické fotoromány časopisu Sogno musely přivést režiséra na myšlenku, aby do seznamu vhodných nešťastnic, nadaných vlohami k utrpení, pojal také onu nápadnou osmnáctiletou děvuchu, která se na stránkách seriálů tak důvěrně obeznámila s mukami vášně. Comencini ze Sofie udělal mladičkou svobodnou matku, svěřiv jí úkol trpět, když byla upadla do spárů nekalé společnosti. Živit dítě bez otce, snášet odpudivou klientelu uslintaných starců, platit odpornou daň organizovaným parazitům — utrpení, jež musela Sofie snášet ve filmu Obchod s děvčaty, volalo po dojetí celého parteru, a také se mu jej dostalo. Ale byl to jen kamének velké mozaiky, herečka, která tu odtrpěla kousek z všeobecného hoře, zmizela po okrajové epizodě, nezpůsobilé nějakého prohloubení.
Nejlepší kousky dortu připadly interpretům, vyjmenovaným na plátně — Eleonoře Rossi Drago, Silvaně Pampanini, Tamaře Leesové, Barbaře Florianové, Vittoriu Gassmannovi a Ettoru Mannimu. Slečna Lazzaro byla opět přehlédnuta, zato peněžní odměna byla zatím nejštědřejší — 250 000 lir. Rodina Scicolone může pomalu hýřit. Ale Comencini nenabídl Sofii toliko první opravdovou roli. Dal jí také možnost, aby potvrdila, že je vskutku dívka dobře stavěná, s mnoha harmonickými proporcemi a přitažlivými půvaby, které žádný znalec nemohl opominout. Signora Romilda Villaniová, která nepřestala prosazovat svou Sofii, byla autorkou malého veledíla. Nenabízela podřadnou kvalitu. Neapolitánci, kteří na ulici za míjejícím děvčetem volávali: „Požehnaná máma, která tě porodila!“, vyslovovali Romildě zasloužené uznání.
A tak kdosi po promítání Obchodu s děvčaty usoudil, že by bylo záhodno ukázat světu Sofii Lazzaro v koupacím úboru, zhotoveném z co možná nejmenšího množství látky. Bylo třeba zavést ji k moři a nořit ji co možná nejvíce do vody. Bylo však příliš náhlé dělat z ní rázem protagonistku filmu — přenechali proto hlavní úlohu moři a vymysleli formu dokumentárního filmu o průzkumu života v mořských hlubinách. Jakási expedice, mající natočit televizní film, svede dohromady slečnu Elsu, dceru majitele lodi, na které se expedice plaví a mladého Paola, vedoucího výpravy. Rozmarná, vrtošivá dívka, seriózní a počestný hoch — a záběr sem, záběr tam, uhodli jste, že on jí zachrání život a ona — dosud se vzpouzející, jej na konci zahrne planoucím citem.
Film se jmenoval Afrika pod hladinou moří a byl natočen režisérem Giovannim Roccardim, který později už neměl mnoho příležitostí, aby na sebe upoutal pozornost.
Ale jestliže se Sofie ještě před spánkem modlívá, udělala by dobře, kdyby každého večera doporučila nebeské laskavosti tohoto Roccardiho a zahrnula jej do počtu svých drahých. A jestliže tedy její hlavní starostí byla kariéra, nelze pochybovat o tom, že Afrika znamenala značnou položku k dobru. Navíc poskytla jejím osmnácti letům, dychtícím po dobrodružství, první exotickou cestu s dlouhým pobytem na březích Rudého moře. Poprvé také cítila, že je ve středu pozornosti; její jméno bylo hned za Stevem Barclayem, americkým hercem, jehož sláva sice už pomalu míjela, který se však ještě statečně bránil. A pak, nezapomeňme na koupací úbor, který ohlásil Sofiin prudký vpád do rodiny hereček, jak se tenkrát říkalo, vybavených vynikajícími fyzickými kvalitami.
Plavat neuměla, přesto, že přišla z přímořského Pozzuoli, a pospíšila si, aby se naučila, mrštně se pohybujíc nad i pod vodou, tedy provozujíc přesně to, co bylo třeba, aby upozornila na křivky své postavy. I to něco znamenalo, dokonce trošičku víc než něco. A hodně znamenala její nová základní přeměna. Právě v biblických vodách Rudého moře byla Sofie překřtěna; už se nejmenovala Lazzaro, ale Lorenová, a dokonce ani Sofie, ale Sophie. Byl to producent „Afriky“, Goffredo Lombardo, který usoudil, že by bylo záhodno najít nějaké exotické jméno, například mírně nordické (Švédsko bylo tenkrát rezervoárem filmového ženství) a vymyslel Sophii Lorenovou, vzpomínaje na slavnou skandinávskou herečku Martu Torenovou. O písmenku „h“ uprostřed křestního jména se diskutovalo a již vzpomínaný Orio Vergani se tomu později smával, vzpomínaje, že také Rosina Bernard si přidala „h“ a dokonce dvě, z čehož pak vzniklo Sarah Bernhardt.
Do Asmary jela jako Sofie Lazzaro a z Asmary se vrátila jako Sophia Loren; s prvním významným výdělkem došlo ke třetí změně jména a dokonce i ke vzrušujícímu dobrodružství na okraji pouště. Nedaleko Massaji, cestou k natáčení, ve
