SCHMIDT-WEISSENFELS, EDUARDCÍSAŘ JOSEF II.
Kniha pro lid českoslovanský dle A. Hellmutha
vzdělná od J. Sl. Haštalského
s 80 vyobrazeními od V. Barvitiusa, B. Laufbergera, P. Maixnera, G. Manesa a K. Svobody
I. L. Kober, Praha, 1862
história, životopisy
336 s., čb il., čeština
hmotnosť: 692 g
tvrdá väzba
stav: väzba uvoľnená
MOMENTÁLNE NEPREDAJNÉ
*H-6-6*
Křižácké tažení papežovo.
Víme již, že od roku 1775 Pius VI, byl papežem, a jakým způsobem opravy Josefovy uvítal. Vychování a náklonnost učinily příznivcem Jezovitův. Netroufal sice sobě, aby se pokusil o navráceni práv jejich řádu, avšak tím spíše propůjčoval ucha svého jejich vlivu. Arcibiskup Vídeňský, kardinál Migazzi, byl jeho přítel a rádce; mužové stejného smyšlení s Migazzim seděli v radě papežově. Sotva že císařský dekret o zrušení klášterův byl osvědčil, že Josef moc Říma rázně chce podkopati, usnešeno jest v táboře římském, že se násilí tomuto nebude více trpně odporovati, stížnostmi a protesty, alebrž že se zápas taktéž beze všeho ohledu podnikne. I doléhalo se na papeže, aby blesků svých užil, kletbu na kacířského císaře dal a všechny katolíky k zřejmé vzpouře proti němu vyzval.
Avšak Pius VI. byl jiného minění. Povaha jeho příčila se tak rozhodnému prostředku, zápas na smrt a život jej nikterak nevábil. Byltě ješitný a zevnějšek jeho ovšem jej k tomu ponoukal, neboť půvab a ušlechtilé chování jevily se i při vykonávání kněžských jeho povinností. Krása jeho řečí byla pověstná i uměl tak výtečně lidi přemlouvati, že mu dáno příjmí „přemlouvače." Měl-li tudíž nějaké zbraní užiti, toť měla býti taková, s níž tak mistrně zacházeti uměl. Odhodlán, že se císaři na odpor postaví, chtěl to činiti s půvabem a co dvořan, vítězství jeho mělo se uskutečniti diplomacií, vlastními jeho vlohami. Blouznivec, jakým byl, měl za to, že jest to bohulibější a pro slávu tiary slavnější, když zbloudilého císaře mocí náboženství zase uvede v lůno církve, než aby násilně vystupoval proti němu, kterýž mocí svou daleko jej předčí, a jehož tvrdošijná mysl popuzena jsouc v zápasu s Římem až k nejhoršímu by setrvala.
Papež započal tudíž na novo vyjednávati s císařem; i nařídil svému vyslanci ve Vídni, kardinálu Garampimu, aby ještě jednou se vší odhodlaností dvoru vídeňskému domlouval. Dle toho jaké výsledky vyjednávání toto by mělo, chtěl papež v dalším svém počínání se ustanoviti. Na všechen způsob ale měl býti císař přemožen.
Garampi odebral se tudíž ku knížeti, státnímu kancléři, a domluvu svou rázně přednesl. „Zákony církevní,“ pravil, „byli jsou povždy všichni mocnářové rakouští zachovávali, a příklad tento nábožné mysli, spravedlivosti a shody, jejž panovníci rakouští byli dali na jevo, měl za účinek, že žádný z tolika v náboženství katolickém věrně setrvalých princů v rozsáhlé říši německé nikdy se nebyl odvážil, aby vykonáváni moci své rozšiřoval nařízeními o vlastnictví církve, aby obrátil důchody její k jiným věcem, k jakovýmž pobožný úmysl zakladatelův jich nikdy neustanovil, aby zrušil ústavy řeholí, církví slavně zavedených, a tudíž poddané donutil, aby slibů Bohu povinných nedbali a povolání svému živy býti nemohli. Nikdo z nich se k tomu posud neodvážil.“
Kounic při tomto slově vpadl mu do řeči a odvětil úštěpačně: „Když tak nerozvážlivých slov se užívá, jako že jsme se odvážili, vykonávání moci tak daleko rozšiřovati, toť ovšem dává papež příčinu k závěrku, že si císař nepočíná co katolický panovník. Jeho Majestát ale učinil vše, co ohledem řeholí byl nařídil, na základě svých práv a své moci, jakož i za příčinou, že musí učiniti, co mu nejvyšší a zvláštní jeho moc ukládala. Císaři netřeba, aby se za to zodpovídal; i nepřipustí nikdy, aby jakákoliv cizí moc osvojovala si vliv na uzavření, jež bez odporu nejvyšší politické moci „svrchovanosti“ přísluší.“ Garampi na novo dotíral; ale státní kanclíř vpadl mu na novo do řeči, pravě, že se nechce dále pouštěti v rozbíráni o věcech, o kterýchž smýšlení císařovo dostatečně jest známo.
Když odpověd tato do Říma se donesla, strhl se nový povyk i doléhalo se tím více na papeže, aby klatbu vydal. Touž dobou ale oznámil Kounic papežské radě zcela jednoduše, že císař od nynějška
