DUMAS ML., ALEXANDREDÁMA S KAMÉLIEMI
(La Dame aux Camélias)
Práce, Praha, 1965
edícia Příliv (16)
obálka Mir. Hrdina
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
24-094-65
beletria, román
160 s., čeština
hmotnosť: 160 g
mäkká väzba
stav: dobrý
0,80 € PREDANÉ!
*svama*
Dáma s kaméliemi (1848, La Dame aux camélias) je autobiograficky založený romantický román velké nešťastné lásky, jehož autorem je francouzský spisovatel Alexandre Dumas mladší. Po velikém úspěchu, kterého román dosáhl, jej autor roku 1852 také zdramatizoval. Podle románu napsal roku 1853 italský skladatel Giuseppe Verdi operu La traviata. Hlavní hrdinka knihy, krásná pařížská kurtizána Markéta Gautierová, má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Alexandre Dumas mladší miloval, a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Zprvu vypravován autorem, další část tvoří vypravování Armanda Duvala, který Markétu miloval, a také pasáže z dopisů a z deníku.
Pokoj, do kterého se uchýlila, ozařovala jediná svíce na stole. Markéta ležela na pohovce s uvolněným šatem, jednu ruku si tiskla k srdci a druhou měla volně spuštěnou. Na stole stálo stříbrné umyvadlo zpolovice naplněné vodou, která byla mramorovaná krvavými nitkami.
Markéta byla křídově bledá a polootevřeným i ústy lapala po dechu. Chvílemi se jí hruď dmula táhlým nadechnutím a po výdechu jako by se jí poněkud ulehčilo, oddávala se několik vteřin pocitu úlevy.
Přistoupil jsem k ní a jelikož se ani nepohnula, usedl jsem a uchopil ji za ruku spočívající na pohovce.
„Ach, to jste vy,“ řekla s úsměvem.
Vyhlížel jsem patrně vzrušeně, protože dodala:
„Vy jste také nemocen?“
„Nejsem. Ještě vás něco bolí?“
„Už jen trochu.“ A setřela si kapesníkem slzy, které jí kašel vehnal do očí. „Jsem už tomu zvyklá.“
„Zabíjíte se, madam,“ řekl jsem jí dojatě. „Chtěl bych být vaším přítelem, vaším příbuzným, abych vám mohl zabránit takhle si poškozovat zdraví.“
„Ach, nestojí to opravdu za to, abyste se znepokojoval," odporovala mi trochu zatrpkle. „Hleďte, zda se ostatní o mne starají! Vědí totiž dobře, že se s touhle chorobou nedá nic dělat.“
Pak vstala, vzala svíci, postavila ji na římsu krbu a podívala se do zrcadla.
„Jak jsem bledá!“ řekla, urovnávajíc si šaty a přihlazujíc si rukou uvolněné vlasy. „Eh, co! Vraťme se ke stolu. Půjdete?“
Já však seděl, ani jsem se nepohnul.
Pochopila, že mne výjev vzrušil, neboť ke mně přistoupila a podávajíc mi ruku, pravila:
„Nu tak, pojďte.“
Vzal jsem její ruku, přiložil jsem ji ke rtům a skropil dvěma dlouho zadržovanými slzami.
„Ach, vy jste dětina!“ řekla, usedajíc znova vedle mne. „Vy pláčete! Co je vám?“
„Jistě vám připadám bláhový, ale to, co jsem právě viděl, mne velmi bolí.“
„Jste příliš ušlechtilý! Čemu se divíte? Nemohu spát, a musím se proto trochu rozptýlit. A pak, je-li takových dívek jako já o jednu více nebo méně, co na tom ? Lékaři říkají, že krev, kterou vykašlávám, je z průdušek. Tvářím se, jako bych jim věřila. Více už jim nemohu vyhovět.“
„Poslyšte, Markéto,“ řekl jsem s dojetím, jež jsem už nedokázal skrýt, „nevím, jak dalece ovlivníte můj život, ale vím zcela určitě, že v této chvíli není nikdo, ani sestra, o koho bych měl takový zájem jako o vás. A už je tomu tak od chvíle, kdy jsem vás spatřil. Proto vás proboha prosím, šetřte se a nežijte už takhle!“
„Kdybych se šetřila, zemřela bych. Jediné, co mne drží naživu, je horečný život, kterým žiji. A pak, šetřit se je dobré leda pro ženy, které mají rodinu a přátele. Ale jakmile my už nemůžeme hovět ješitnosti a zábavě svých milenců, opustí nás a po dlouhých dnech přijdou dlouhé večery. Dobře to znám, víte, protože jsem byla dva měsíce upoutána na lože. Po třech týdnech už mne nenavštívil nikdo.“
„Pravda, nic pro vás sice neznamenám,“ pokračoval jsem, „ale kdybyste si přála, ošetřoval bych vás jako bratr, nehnul bych se od vás a vyléčil bych vás. A až byste se zotavila, mohla byste opět žít dosavadním způsobem života, kdybyste chtěla. Jsem však přesvědčen, že by vám lépe vyhovoval klidnější život, v němž byste byla šťastnější a který by vám uchoval vaši krásu.“
„Takhle smýšlíte dnes večer, protože jste rozesmutnělý vínem, ale neměl byste tu trpělivost, o které mluvíte.“
„Dovolte mi, Markéto, abych vám připomenul, že jste byla dva měsíce nemocná a že jsem se po ty dva měsíce denně chodil přeptat na vaše zdraví.“
„To je pravda, ale proč jste se ani neukázal?“
„Protože jsem vás tehdy neznal.“
„Je třeba takových ohledů k děvčeti mého druhu?“ „Vždycky a ke každé ženě; aspoň podle mého názoru.“
„A vy byste mne ošetřoval?“
„Ano.“
„Byl byste stále u mne?“
„Ano.“
„I v noci?“
„Stále, pokud bych vás nenudil.“
„A jak tomuhle říkáte?“
„Oddanost.“
„A z čeho pramení?“
