MALÍŘOVÁ, HELENAPOPEL
Komunistické nakladatelství, Praha, 1928
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
232 s., čeština
hmotnosť: 228 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: výborný
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
NEŠŤASTNÝ
Byla to rána pro matku Božčinu, když se dověděla o této smutné lásce!
Student bez rodiny, bez krejcaru, bez nejmenší vyhlídky do jakés takés budoucnosti, člověk nemocný — — a ke všemu, jak se dověděla, alkoholik!
Hrozné scény následovaly po tomto odhalení.
Matka na kolenou prosila Božku, aby vypustila z hlavy tu šílenou myšlenku. Co jen se to stalo, jak ji mohl ten hrozný člověk tak zmámit? ten zlý, zkažený člověk!
„Ne, není zlý! Je jen nešťastný! Ó, maminko, je nešťastný! Je dobrý, ty ho neznáš... A já ho mám ráda... Už pro tu přemíru jeho neštěstí musím ho mít ráda! Což to nechápeš? Vždyť i ty máš dobré srdce, vždyť i ty dovedeš cítit s nešťastnými, litovat nemocných, těšit osudem stíhané. A hůř než on, nebyl nikdo na světě osudem stíhán... "
„Zaslepená, oblouzená! Kdyby tě aspoň měl rád. "
„Má mne rád! "
„Ne! Nemá! Zlý je, ty jeho posměvačné oči... ten jeho věčný pošklebek... on se všemu jen posmívá — a ty budeš s ním jen nešťastna! "
„Chci být nešťastna... Chci! Nezabráníš tomu! "
Jak tvrdě a nelítostně vyřkla Božena tato slova... Jak výhružně, jak jízlivě téměř...
Přestala prosit, domlouvat, vysvětlovat.
Přestala plakat a mazlit se...
Poznala: matka mi nikdy neporozumí!
Věk, vychování, různost okolností, v nichž jsme vyrostly — vše nás dělí.
Není už. maminky v šatech posetých kvítečky, s tváří plnou úsměvů, s lokty plnými něhy... není matky, přítelkyně... Sestárla matka, zapomněla na svoji mladost, na svoje touhy, radosti i smutky — — — je jen ubohá, dobrá, ustaraná a ustrašená bytost, která se marně snaží řídit osudy svých dětí.
Učinila si představu o štěstí těchto dětí dle svých pojmů; v manželství s pravšedním člověkem, který bude dosti chytrý, aby se matce zalichotil lacinými poklonami a líbáním rukou (což Jan neumí) a s nímž Božka nikdy neokusí hladu...
Toto štěstí, takovéto manželství -- budí hrůzu a ošklivost v duši Božčině. Ó, tisíckrát raději snese hlad, nouzi, dluhy, nemoc, — jen ne toto štěstí. Jen ne soužití s člověkem, jehož by nemohla mít ráda — šíleně ráda, k smrti ráda...
Pokusila se matce to vše vysvětlit, ale jen pokusila; a záhy zanechala těchto pokusů. Umlkla, uzavřela se v sebe, nesnažila se přiblížit matčině pochopení.
Bylo to marno.
Maminky, sladké, krásné, mladé bytosti z let dětských — — nebylo již.
Bylo to kruté, ale byla to pravda.
Něhy, lásky, nadšení pro ni, kdysi nejdražší bytost — — nebylo, nebylo již!
Bolelo to... udivovalo... ale bylo nutno smířiti se se skutečností.
.........................................................................................................................
... posledná veta ...
Žena hlásí se o své místo v řadovém vojsku lidstva.
