KALINOVÁ, BĚLAJEDINÁ NA SVĚTĚ
Světový literární klub, 1943
obálka F. Sklář
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
284 s., čeština
hmotnosť: 425 g
tvrdá väzba
stav: výborný, dobová preväzba, voviazaná obálka
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
Všimla jsem si už, že v poslední době kvete jako mák.
O tři kocoury se už celkem nikdo nestaral. Paní Klára s nimi zacházela slušně, ale jejich sláva pohasínala. Radovala jsem se z toho, poněvadž jsem byla přesvědčena, že je to známkou uklidnění v duši této statečné ženy.
Divila jsem se, že jsem se jí někdy vůbec mohla bát. Nenapadlo mi, že stejně jako Václav, jako všechno v tomto domě, podléhám její vůli. Radovala jsem se málem z jejího objevení se v tichém domě! Byla jsem ráda, když zavolala na Klárku, podala jí stříbrné kování své černé hůlčičky a hřála ji chvíli svými černými kaménky.
Klárka se nebála nikoho!
Chodila už slušněji než vycvičený medvěd, ráda dělala paci — paci, chtěla stále lampu se stolu a z kredence dvířka. Po schodech chodila po čtyřech.
A celou noc spala!
Už jsem ani nechtěla věřit, že by všechny ty noci, které jsem s Klárkou prožila, byly kdy pravdivými. Ty noci! Kolik jich bylo!
Vstávala jsem a uléhala jako duch. Napínala jsem uši, abych zaslechla každý svůj pohyb a uchránila se jakéhokoli zvuku. Polekal mě šustot peřiny, zůstala jsem chvilku bez hnutí a čekala, co na to odpoví Klárka. Ticho! Sladce se bude spát! Ještě jsem nedovřela oči a uslyšela jsem zavrnění, pláč! Zase z postele! Desetkrát, dvacetkrát, někdy i padesátkrát za noc! Za oknem svítá a po padesáté uléhám, abych po chvilce opět byla na nohou.
Takové to byly noci. Nikdo o nich nevěděl, jenom já. Ani Klárka o nich nevěděla, jako já nevím o nocích své matky. Byly však jistě takové jako moje. Jen kdyby děti o nich věděly! Kdyby o nich věděly! Nyní jsem tedy spala.
Okusila jsem opět snů, okusila jsem noční rosy. Vstávala jsem spíše ze zvědavosti než z přinucení. Nemohla jsem se dočkat, až ji opět uvidím. Ji— Klárku! Čekala jsem trpělivě, až se probudí. Dosud nikdy jsem ji neprobudila sama. Takového hříchu bych se nemohla dopustit. A přece jsem věděla, že nastanou i takové časy. Že skloním se nad ní a budu ji líbat tak dlouho, dokud neotevře oči. Nesmí nikdy zaspat do školy. Je přece dítětem učitele!
Myslila jsem na to všechno, jako by to mělo být už zítra. A zatím chodila Klárka jako cvičený medvěd. V duchu jsem však viděla i to druhé dítě vedle ní. Lezou spolu po schodech po čtyřech a smějí se té cestě do výšky. Pro celý ostatní svět mají své zadečky!
Vila Klára přestane být opuštěným úlem.
Kolébka opravdu nevychladla. Ba ještě dříve, než si Klárka mohla odvyknout na milé pohoupání, při čemž jsem někdy i já k ní vlezla do kolébky, musela ji postoupit své sestřičce.
Zase děvčátko! Říkali jsme mu Milenka a později Milena.
Paní Klára byla nadšena. Pojem ženy z rodu Rechtlingů spojovala s pojmem vládkyně. Věřila, že obě budou kráskami a osedlají si život jako arabského koně. Ze se rozjedou na zlatem kovaných sedlech. Musela jsem opět vyslechnout tolik chvalozpěvů, že jsem si připadala jako nějaký svatý v den svého svátku. Stará paní si přivlastnila obě děti se samozřejmostí přímo překvapující. Věděla jsem, že babičky někdy pokládají vnučky za svoje děti, ale nikdy jsem si nemyslila, že by se to mohlo brát vážně.
Staré bezesné noci se mi vrátily. Vstávala jsem opět padesátkrát za noc. Mnoho jsem se tedy neprospala. Klárce nebyly ještě dva roky a už se hlásila o všechnu lásku Milena. Chtěla mít pro sebe celou Vilu Kláru jako Klárka.
Oživila jsem tento dům dokonale. Nebylo v něm ticha skoro po celý den. Přesto, že Václav byl více venku než doma, chytal se za hlavu a stále mi opakoval, že už nechce žádné dítě ani vidět. A to spával stále sám v naší ložnici, neboť stará paní chtíc nechtíc musela pronájem svého salonku prodloužit. Obě děti se dělily o všechen můj čas. Když jsem utišila Milenu,
......................................................................................
... posledná veta ...
Děti pani Marie se už ve Vile Kláře nesešly nikdy.
