PRÁŠEK, JUSTIN VÁCLAVVELIKÁNI DĚJIN STAROVĚKÝCH
E. Beaufort, Praha, 1906
história
126 s., čeština
hmotnosť: 176 g
tvrdá väzba, malá formát
stav: veľmi dobrý, dobová preväzba
PREDANÉ
*kvaja* in *kat-HIS*
Na syrské půdě přehojnou krví zbrocené, již bychom co do významu mohli srovnávati s evropskou Belgií, zápasili o panství nad přední Asií velicí faraonové XVIII i XIX dynastie a později mohutní velkokrálové assyrští. I za dnů Nebukadnecarových rozhodováno na syrských bojištích o cenu přednosti politické mezi Babylonem a Egyptem. Bitvou u Karkemiše sice Necho II byl zapuzen a Sýrie podrobena, ale záhy ukázalo se, že byly slavné boje, které Nebukadnecarovo nastoupení na trůn předcházely, toliko předehrou dlouhotrvalých bojův o svrchovanost v Syrii. Necho obávaje se útoku na Egypt, neodvážil se zjevného boje, ale podtají rozněcoval nespokojenost krajin syrských, které chtěly okamžité situace užiti k nabytí nezávislosti dávno již ztracené a proto tuhý odpor kladly vojevůdcům babylonským, jimž Nebukadnecar do Babylona spěchaje, velení nad vojskem svým odevzdal. Jádro odporu hledati jest jednak v kněžských a vojenských kruzích judských, které na mysli měly nedobytnost a posvátnost Jerusalema, za dob Hizkiových a Sanheribových skvěle osvědčenou, a v horských krajinách libánských, jichž otužilí obyvatelé vždy se vyznamenávali touhou po naprosté volnosti. Byli to kmenové, kteří rovněž vzdorovali Thutmesu III a Ramsu II jako v XVII století za vedení chrabrého Fachreddiina dovedli s úspěchem a po delší dobu vzdorovati Turkům jsoucím tehdy na výši moci své. Pohříchu nejsme dostatečně zpraveni o tehdejších událostech, toliko z úlomku královských letopisů judských, pojatého do II Královské knihy (24, 1) dovídáme se, že přišel v V roce po bitvě u Karkemiše (600 př. Kr. ) sám Nebukadnecar do Sýrie, při čemž až do Palaestiny pronikl a říši j udskou opět k poplatnosti přiměl. Ze vzpomínek Jeremiových vidí se, že jednotlivá větší města, jako Arpad, Hamat, Damask a Ghacor, kladla králi babylonskému odpor, byla však vzata a ztrestána, načež poddali se sousedé, tu poloukočovní Ammonští a Moabští na popraží pouště, onde Foiničané kromě Tyra nepřístupného na skalní výspě své. Tento nedostatek zpráv nahrazuje poněkud záznam po rozkaze Nebukadnecarově pořízený. Na libánském útesu ve Vádi Brisse, asi dvě hodiny vzdáleném od městečka Hermela, jež položeno jest při bystřině, na východ k Orontu splývající, objevil r. 1882 tehdejší francouzský místokonsul v Bejrutě, assyriolog H. Pognon, dva skalní nápisy, jeden ve starožitném spůsobu klínového písma, druhý ve spůsobu obvyklém, kteréž oba nápisy byť i valně porušeny, přece podávají vítané zprávy o syrských podnicích Nebukadnecarových. Dle těchto nápisů vypravoval se Nebukadnecar každoročně proti syrským horalům a přijímal poplatky i dary jejich. Spolu vzpomíná Nebukadnecar vzpoury odbojníka, jehož jméno jest porušeno, svého pochodu k úpatí Libánu, porážky a odvodu poražených do zajetí, momenty to, které spolu s nalezištěm nápisů v libánské rokli bezpečně dosvědčují, že bylo Nebukadnecarovi vésti s kraji syrskými
