DÜRCKHEIM, KARLFRIEDHARA - ZEMSKÝ STŘED ČLOVĚKA
(Hara - Die Erdmitte des Menschen)
Dobra, 2002
preklad Petr Patočka
obálka Petr Jančík
ISBN 80-86459-29-2
ezoterika, joga
216 s., čeština
hmotnosť: 240 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná
2,90 € PREDANÉ
*bruri* in *kat-EZO*
Karlfried, hrabě Dürckheim (1896-1988) byl na jedné straně člověk plně srostlý s evropskou kulturou a tradicí; vystudoval filosofii a psychologii, ve třicátých letech přednášel v Německu Freuda, Adlera a Junga. Válečná léta ale strávil v Japonsku, kde se intenzivně zabýval duchovní praxí japonského šintoismu a buddhismu, a v životě se mu také dostalo spontánních prožitků hloubky vlastní bytosti. Díky tomu dokázal ve svém velice osobním přístupu k odhalování tajemství života spojovat potřeby moderní evropské duše s praktickou nabídkou orientální tradice.
V knize „Hara" se zabývá tělesnou přítomností člověka jako branou k duchovnímu životu. „Hloubka zkušenosti záleží na tom, nakolik se na ní podílí celost člověka. " Člověk je podle Dürckheima tím zralejší, čím více se jeho duch zpřítomňuje v jeho tělesnosti. A zároveň může tříbit své nitro tím, že utváří svůj tělesný projev. K takové práci na sobě nejlépe slouží jednoduché cvičení, které Dürckheim našel v zazenu, meditační praxi zenového buddhismu.
Tato kniha předkládá zájemcům o meditační techniky, zazen a bojová umění důkladný popis cvičení, jež slouží k ukotvení ve fyzickém a psychickém centru osobnosti, které se japonsky označuje jako tanden nebo hara. Jako Evropan má Dürckheim tu výhodu, že zná psychickou problematiku svého evropského čtenáře. Jeho výklad navíc doplňují texty japonských autorů, například životopisné líčení mistra Hakuina, obsahující i popis léčebných meditačních technik.
POHLED NAZPĚT A DOPŘEDU
Člověk zakouší svůj domov dvojím způsobem. Vnímá se ve svém malém historickém životě a v hloubi se zároveň cítí být spojen s „Velkým životem“, překračujícím každý pojem historie. Abychom mohli žít ve světě, a sice nikoli jen „žít“, ale žít smysluplně a šťastně, potřebujeme nejen síly k tomu, abychom se prosadili a chránili, ale také schopnost odpovídajícím způsobem poznávat, hodnotně utvářet a nesobecky milovat. Jestliže jdeme nebezpečím, neuspořádanosti a nelásce ve světě vstříc jen se silami své dobré vůle a svého rozumu, a dokud náš citový život zůstává ještě převážně podmíněný „světem“, upadneme dříve nebo později do osudového utrpení člověka, který výlučnou vazbou na časoprostorový svět ztratil dotek se svou podstatou a se svou vnitřně stanovenou CESTOU.
„Cesta“ člověka vede přes opětovné sjednocení s podstatou, ve které máme podíl na časoprostor přesahujícím Bytí. To je cesta zrání, která nese plod v té míře, nakolik se zdaří integrace světa-já a podstaty. Pokračování na této cestě je zpochybňováno vším, co se příčí proměně.
Existuje jeden základní, všechna ostatní připoutání přesahující odpor proti pohybu proměn. A tím je forma vědomí, které má své centrum v rozlišujícím a fixujícím já. „Napětí" vzhledem k podstatě, které se z jáského vědomí rodí, je dáno povahou člověka jako vědomé bytosti. Racionální vědomí odlišuje člověka od zvířete. S jeho pomocí překonáváme elementární přírodu a osvědčujeme se jako nositelé „ducha“. Pokud se však racionální duch ustaví za absolutní hodnotu, ztrácí člověk zajatý do jeho struktur proměňující a obnovující sílu kořenů života, zastaví se a uvázne v životní pustině. Brána dovnitř se pak otevře teprve tehdy, když člověk zablokováním své podstaty trpí tolik, že jej to pohání k osvobození od nadvlády já, li prolomení hranic jeho zatuhlých struktur reality a k navázání kontaktu s Bytím a životem, který se vymaňuje každému uchopení. Ale teprve stav, který člověku dává schopnost k tomu, aby osvědčil svůj podíl na Bytí ve všedním životě, přináší plod sjednocení s podstatou. Neboť teprve ve schopnosti svědectví nadčasového Bytí v životě v čase, teprve v manifestaci Bytí ve svém životě naplňuje člověk jako úplná osobnost svůj božský význam. Ve službě tomuto naplnění stojí hara.
Cesta žije ze tří faktorů: prvním je prožitek, ve kterém zazáří světlo Bytí v temnotě života. Druhým je vhled do poměru mezi jáským světem a podstatou, do rozdílu mezi stavem, který podvazuje spojení se základem Bytí, a správným stavem, který člověka otevírá životu, a vhled do průběhu a stupňů proměn, které vedou k nejvyšší formě člověka. Třetím faktorem je cvičení, exercitium, které odstraní chybný stav související s nadvládou jáského světa a zbuduje stav odpovídající podstatě.
Správný stav je ten, ve kterém je člověk propustný pro Bytí ztělesněné v jeho podstatě a zároveň schopný zjevovat je ve světě svým životem a láskou, poznáváním a tvořením. Pak je pro něj jeho vlastní časoprostorová forma světa transparentní směrem k nadčasovému Bytí. Smyslem cvičení je transparence. Hara znamená stav, který je transparentní.
Cesta k tomuto stavu je cestou proměny celého člověka, tedy člověka jako jednoty těla, ducha a duše. Stav, který nás udržuje v odvrácení od Bytí, sestává nejen ze stažení v duševních komplexech a strnutí v racionálních strukturách, ale je také zažitý v chybném stavu těla. Cesta obrácení se může odvíjet jen jako proměna celého člověka, neznamená tedy jen obrat duchovní a duševní, ale také přeměnu tělesného stavu a jeho vnějšího projevu. Bez toho, že by proměna proběhla i na úrovni těla, uvázne zkušenost podstaty v přechodných prožitcích a nepochybně se opět stane obětí předmětně rozlišujícího, fixujícího a racionálního vědomí. Tak jako je zažitý základní racionální postoj, má své hluboké kořeny i orientace související se „všedním životem“. Každé „věčné bdělé napětí já“ se ohlašuje a zpevňuje i ve skladbě napětí těla. Každé povolání, duchovní neméně než „neduchovní“, práce filosofa stejně jako zední-
