HANDZEL, KARELSVĚTÉLKA V PŘÍTMÍ
Emil Šolc, Praha, 1913
beletria, próza krátka, poviedky, literatúra česká, podpis autora,
112 s., čeština
hmotnosť: 222 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, dobová preväzba
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
OBĚTOVANÝ.
»A! « — zařval vztekle žalem a těžkou sekeru, které potřeboval k stavění podpor, stojek při kopání uhlí, zaťal jediným rozmachem do silného dubového stolu v kuchyni, až hliněná mísa, stojící na pokraji stolu v kuchyni, poskočila a spadla dolů na podlahu, roztříštivši se na sta kousků. Tak se mohl roztříštili celý svět a on ve chvíli, kdyby se vše řítilo někam do propasti vesmíru, on by se byl jen hořce pousmál.
Co je mu po světě, po lidech, po všem, když mu zemřel Jeníček!
Ani rozloučili se s ním nemohl.
Když jeho dítě, světlo jeho života shasínalo, ležel on hluboko pod zemí v úzké štole na zádech jako v rakvi a těžkým kopáčem lámal kousky uhlí, stavě na vybraných místech hned podpůrné stojky, aby mstivá země sesutím hořeních vrstev nepotrestala člověka smělce za odňatou vrstvu tmavého lesklého kamene, který ve třiceti letech z několika nepatrných vesnic vytvořil kvetoucí velkoměsto.
Sta metrů hluboko dole, v úzké chodbě, nemoha se hnouti ani sem ani tam, ležel a ulamoval krátkými, tupými ranami uhlí. Šlo to těžce, po každém úderu uletěl kousek, veliký sotva jako vlašský ořech.
Nad hlavou dunělo mu ve vítkovických železárnách ohromné parní kladivo. Ráz za rázem dopadal velikánský balvan ocele na žhavé kusy železa s lakovou neúprosnou silou, že se až země vůkol chvěla pod nárazy. Po celých Vítkovicích rozléhalo se to jako dunění hromu. Tam pod zemí, přes čtyři sta metrů hluboko v útrobách uhelných skal zněly rány parního kladiva jako klepání na strop.
Počítal ty údery...
Šly tak jednostejně za sebou, a když ustaly a nastala delší přestávka, věděl, že to poledne a za tři hodiny bude on již na cestě domů.
»Co asi dělá nemocný Jeníček?... « Vzpomínal v takových chvílích.
Měl hocha šíleně rád.
Modré s nebe byl by mu snesl, jak se říká.
Kdyby někde na pokraji světa, tam, kde každý večer slunce se ztrácí za modrými lesy pruskými, kdyby tam někde rostly Jeníčkovy červené hřebíčky, jak říkal rudým karafiátům, a hošík by si jich byl přál, byl by se tam vydal, aby mu je přinesl. Jeníček vybral by pak ty nejplnější a nejkrásnější, vetkl by je tatínkovi do knoflíkové dírky a s blaženým úsměvem zvolal:
»Jeje! Maminko, podívejte se, jakým chasníkem se stal náš tatínek! «
Hošík hrával si na dvorku před domem s dětmi sousedů.
Když matka něco potřebovala, zavolala do dvora kuchynním okénkem: »Jendo! «... A Jeník běžel na zavolání domů.
.............................................................................
... posledná veta ...
Umlčela ho hubičkou vřelou jako před desíti lety a zapadající slunce
obetkalo jejich polibek klidnou září zlatých paprsků.
