BÁLEK-BORSKÝ, FILIPTAJEMSTVÍ RIEGROVY STEZKY
Román z lesnického života
vlastným nákladom, 1936
obálka I. Hilger
beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
128 s., čeština
hmotnosť: 145 g
mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz2* in *H-6-2*
Dřevěná vyřezávaná kukačka objevila se v okénku lesnických hodin a zakukala tolikrát, kolik ručičky na ciferníku ukazovaly. Přesně deset. Marii čas nějak zvolna utíkal. Byla dosud rozechvěna smutným případem na skalní stezce a myšlenky její se bůh ví kde toulaly; stále zahloubána nemohla se nijak soustřediti. Ani nepozorovala, že někdo přešel tiše prostranný pokoj a postavil pušku do rohu. Až když ucítila teplé ruce, jež jí zakryly oči od zadu, hádala, kdo to je.
Marně! — Neuhodla. — Neznámý ji vřele políbil. — Vyskočila jako postřelená laňka, vyvinula se mu z objetí, utřela si zástěrkou ústa a stavěla se uraženou — ale zatím byla neskonale šťastna, že ji zulíbal neznámý známý.
Trefa to dobře z jejího zraku vyčetl, usmál se jako jitřní sluníčko — a zakroutil si spokojeně knírek. — „Dobré chutnání! — Tak odporná ta hubička snad nebyla?! "
Úsměv na Mariině tváři byl předzvěstí dobré nálady — rovněž tak i našpulené dívčí malinové rty, na které hnal mladý myslivec znovu útokem. Skalníkova dcera se vzdala. Ona, mladé útlé děvče — a on, Trefa, švižný jako rys. Celoval ji na očích s černými brvami, na korálových ústech, na ruměných lících, vpravo i vlevo, horoucně, s temperamentem pětadvaceti let...
Čekalo ji překvapení. To, po čem ždála a toužila, po čem prahla a o čem snila, nebylo daleko — a když vyňal Trefa z náprsní své kapsy velikou obálku s pečetí a dal ji přečisti obsah dopisu a dekretu lesní správy, neznala její dětinská radost mezí. Poskakovala po světnici jako malé kůzle, smála se zvonivým hláskem, tleskala rukama a hned se zas rozkročila jako kantor a slabikovala: „Ty's byl jme — no — ván les — ním ad — jun — ktem? "
Trefa jen prostě kývl hlavou a ovinul svou pravici kol jejího pasu. — Nevzpírala se. Mohla se teď se svým sladkým tajemstvím svěřiti komukoliv, neostýchavě, veřejně. Nebylo jí zapotřebí skrývati svou hlubokou lásku před všetečnými cizími lidmi, před nikým, ani ne před vlastními rodiči a sourozenci. Naopak; byla na ni hrdou. Trefa byl jí vším, jediným vyvoleným na celém širém světě. V srdci jí hrála nebeská hudba — hrála dvouhlasně — pro ni i pro něho!
Paní Ludmila vešla do pokoje náhodou, ale v pravý čas. Jako na zavolanou! — Trefa spatřiv ji, zamumlal žertovně mezi zuby: „Maminka! — Prach a broky! — Boj s pohádkovým drakem o zakletou princeznu! " — Přitočil se rychle k paní tchyni a políbil jí uctivě ruku.
Pan! Ludmile to zřejmě lahodilo. Vybídla Trefu, aby se posadil — a zaujala místo proti němu. — Připadalo mu, že sedí na soudné stolici — ale upřimný pohled na jeho vyvolenou dodával mu neobmezené odvahy. Vždyť byl obrněn proti všem námitkám a
.................................................................................................
.... posledná veta ...
Ztepilé břízy třpytily se v oslňující sluneční záři, jedle zdvíhaly se do výše milostné touhy - a tmavé lesy na stráních nad Riegrovou stezkou skrývaly úzkostlivě své hluboké tajemství...
