FOGLAR, JAROSLAVCHATA V JEZERNÍ KOTLINĚ
kniha podivuhodných příhod a Velikého přátelství
Mladá fronta, Praha, 1969
ilustrácie Evžen Urban
prebal Milan Kopřiva
120.000 výtlačkov
beletria, román, literatúra česká,
176 s., čeština
hmotnosť: 166 g
mäkká väzba s prebalom
stav: ušpinená, pečiatky v knihe
0,40 € DAROVANÉ
*bib14*
Tam daleko za městem, uprostřed skal, oddělených od ostatního světa Lávkou smrti, je nádherné místo, o jakém se obyčejně jenom píše v knihách. Jezerní kotlina s koberci zelené trávy, hlubokými závějemi písku, rozlehlými záhony vzácných fialových květů. A právě tato kouzelná krajina je prostředím, v němž se odehrál podivuhodný příběh velikého přátelství dvou chlapců, kteří měli zázračný dar udělat si z těch všedních, obyčejných dnů řadu nezapomenutelných zážitků. Příhod nejen hravých, ale přímo dobrodružných. Vždyť chlapci museli bojovat se zákeřným bratrstvem Tarantule, museli přijít na to, co se skrývalo za tajemstvím šerého přízraku. Krátce řečeno — v knize Jaroslava Foglara jsou kapitoly plné napětí a vzruchu, zároveň však místa, která jako by psalo léto. Chata v Jezerní kotlině je poutavý román pro ty mladé lidi, kteří touží po romantice a přejí si, aby je něco napínavého potkalo i ve skutečnosti.
Neminulo skoro dne, aby se Pavel či Ludva nepotýkali s některým hochem této bandy. Ještě štěstí, že měli už převážnou většinu stavebního materiálu v překladišti. Teď by to šlo mnohem hůře. Tarantule se skoro nehnula od domu, v němž Pavel bydlil.
Několikrát se střetl Pavel přímo s Lojzou. Bylo to zpravidla za posledními domky Spálených Mlýnů, kde Tarantule číhala na oba hochy, aby je sledovala na jejich tajemných cestách.
Někdy byla bitka nerozhodná, oba soupeři z ní vycházeli hodně pošramocení, ale někdy míval Pavel převahu.
Zavřenou knihu teď hoši ani nenosili domů, ukládali ji přímo v Jezerní kotlině do otvoru, vydlabaného do pískovcové skály.
Tarantule slídila a věšela se jim na paty. Ale dovedli vždy mistrně zmást stopy a ztratit se v houštinách a roklích, ve kterých se vyznali jen oni. Zavedli Tarantuli na docela opačnou stranu, než byla Jezerní kotlina, a tam zmizeli a slídilové, mrzutí a zklamaní, tápali a bloudili, až se vrátili s nepořízenou zpátky do města.
A uprostřed těch bojů nadešly prázdniny.
Pro Pavla i Ludvu dopadlo vysvědčení ve škole příznivě. Rodiče, kteří již dlouho předtím uvažovali o jejich přání, povolili jim táboření v Jezerní kotlině.
Hoši si nabrali zásob, co unesli, aby s nimi pokud možno nejdéle vydrželi a nemusili se vracet pro nové. První den vezli své věci dokonce na zelinářském vozíku, který si vypůjčili od kupce.
Splnilo se jejich dávné přání, viděli noc v Jezerní kotlině. Spatřili její útesy v záři vycházejícího měsíce, koupali se v jezeře za večerního šera. Již nemusili spěchat domů, když červánky dohořívaly na západě.
Stavba srubu teď rychle a pěkně pokračovala. V překladišti měli i dlouhá stará prkna, vyžebraná z rozbourané ohrady. Z nich udělali střechu.
Celé dlouhé dny nosili materiál po krkolomných stezkách a po můstku Smrti do Jezerní kotliny. Často byla ta práce skoro nadlidská. Ale pevná vůle mít srub sílila oba hochy.
Oháněli se kladivy i pilou a radost z přibývajícího díla jim dodávala náladu.
Nejtěžší bylo dostat z překladiště dva balíky dehtovaného papíru, nejdražšího materiálu, který musili pro stavbu koupit. Potřebovali ho na pokrytí střechy.
Pavel byl udiven a nadšen Ludvovou horlivostí a vytrvalostí.
„Musí to být do týdne! “ říkal Ludva. „Nebudeme přece stavět celé prázdniny! “
Stavba byla však i s vnitřním zařízením hotova až dvanáctý den prázdnin. Nebylo to možné udělat dříve!
Ve srubu měli hoši i primitivní kamna na vaření, s komínem, který vyústil vysoko nad střechou plechovou rourou.
Slamníkové povlaky si hoši nacpali usušenou trávou. Vypůjčeným srpem jí hoši na úbočích Jezerní kotliny nažali tolik, že se jim do slamníků ani nevešla.
První noc v Jezerní kotlině, strávená nejdřív na skalních plošinách při pozorování soumraku a pak ve srubu na kavalcích, ještě nedohotovených, hochy přímo nadchla.
A když dvanáctého dne zatloukli poslední hřebík a na primitivní a dost špatně se zavírající dveře přidělali i petlici, byli tak slavnostně naladěni, že podobného pocitu ještě nikdy předtím nepoznali.
