HERRMANN, IGNÁTTRÉ KAPITOL Z MALOMĚSTSKÉ KRONIKY
Když si náš dědeček babičku bral...
O nešťastném subjektu Šmelhausovi
Osudná svatební cesta
F. Topič, Praha, 1930
grafická úprava Cyril Bouda
600 výtlačkov
próza krátka, beletria, číslovaný výtlačokm bibliofília
110 s., čb ilustrácie, čeština
hmotnosť: 240 g
stav: výborný, "...600 výtisků vesměs číslovaných, z nichž č. 1-100 na ručním papíře hadrovém podepsáno autorem, svázano v pergamenu, č. 101-600 na antiku vázáno v plátně" ..."tento výtisk má číslo 122." ... na ľavej prednej predsádke vlepený veľký ExLibris "Per aspera Ad astra",
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Oženil se roku 1808 s dcerou kutnohorského provazníka a měšťana Ptačovského, pannou Kačenkou, a měl s ní čtrnáct dětí. Osm dcer a šest synů. První dítě — dcera Anna — narodilo se mu r. 1809, poslední pak — syn Václav, a již druhý toho jména, ježto prvý Václav byl zemřel—přišel na svět r. 1833. Téměř čtvrtstoletí paní Kateřina Pospíšilová povíjela choti svému dcery a syny, ovšem zase mnohé z nich s bolestí pohřbívala. Toliko devět dětí manželům P. vyrostlo, ale i z těch pak dcera Luisa a syn Bohuslav zemřeli ve věku mladém, sotva že vdavkami nebo ženitbou odešli z domu otcovského. Ze sedmi zbývajících nedožila dcera Marie (opěvaná někdy Boleslavem Jablonským) šedesátky. Čtyři synové však zemřeli, překročivše dávno sedmdesátku, a dvě dcery žily nad osmdesát let. Věku největšího ze všech dětí Pospíšilových dožila matka má, kteráž zesnula, když byla dovršila osmdesát a tři léta. Dosáhla bezmála věku otce svého, děda Pospíšila.
V prvé však polovině třicátých let minulého století hemžilo se pod hradeckou střechou Pospíšilovou devět nebo deset jeho zdravých, dílem dospívajících, dílem vyrůstajících potomků. Plných života a plných nadějí do budoucnosti. Připočítejme k tomu deset nebo dvanáct lidí, zaměstnaných dole v tiskárně a v knihkupectví, a dvě nebo tři služky, a vidíme, jak rušno bývalo v domě Pospíšilově, zvláště když přibyl ještě nějaký host nebo hostů několik. Bylť Jan Pospíšil muž hostůmilovný, dům jeho vždy byl otevřen literátům, profesorům i páterům, z nichž mnozí nepřicházeli na den jediný, nýbrž déle pobývali. Za toto pohostinství a častování přátel do stalo se Pospíšilovi jména Hostivít, kteréž pak nadobro vytisklo druhé jeho jméno František, jak se původně podpisoval: Jan František.
Byl tedy hradecký dům Jana Hostivíta Pospíšila téměř malou říší, malým královstvím, a Jan Hostivít „vévodil“ tu všem rukou pevnou, mnohdy drsnou, někdy až týravou. Vlastní jeho děti ještě v pozdním věku, ba na samém sklonku života vzpomínaly toho, a někdy dosti trpce. Neboť osud leckterého z nich mohl se utvářiti jinak, mnohá hořkost života mohla býti ušetřena. Jan Hostivít byl ve své říši malým despotou, a vlastní jeho choť, dobrá babička Kateřina, kterou ve svých dopisech z Prahy do Hradce nazýval „svatěmilovanou manželkou“, říkávala o něm s povzdechem:
„Jo, jo, náš pantáta, to je potentát!“
A to nikterak neříkala proto snad, aby se jí povedla hříčka „pantáta-potentát“. Myslila to docela upřímně. Slýchal jsem to ještě sám z jejích úst — pochopil jsem ovšem až později.
Nu, Pospíšil byl synem doby své. Grunt jeho byl nepochybně dobrý, a kdyby se mu v mládí bylo dostalo většího vzdělání, mohl býti člověkem naprosto dokonalým. Byl však synem zedníkovým a vychodil pouhou dvojtřídku. Maličká pak tiskárna Korcova v Kutné Hoře, ve které se vyučil tiskařství a která jen tak živořila, nemohla jeho nedostatečné vzdělání rozhojniti. Ostatně svého původního zaměstnání pro nedostatek práce v tiskárně Korcově brzy zanechal a stal se písařem šepmistrovským (jak jsem vylíčil v prvém díle svých „Blednoucích obrázků“). Zdálo se mu, že písařství jest něčím vznešenějším,
