HAŠEK, JAROSLAVUTRPENÍ PANA TENKRÁTA
Československý spisovatel, Praha, 1961
edícia Spisy Jaroslava Haška (6)
obálka Josef Lada, Alena Ladová
1. vydanie, 44.000 výtlačkov
súčasťou knihy: Doslov (Radko Pytlík) - Poznámky a vysvetlivky - Edičná poznámka
humor, beletria, próza krátka
304 s., čeština
hmotnosť: 374 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, krátke venovanie na patitule
PREDANÉ
V šestém svazku sebraných spisů setká se čtenář opět s novou tváří Jaroslava Haška. Poznal již Haška tepajícího humorně zlořády církevní, dobírajícího si škodolibě rakouské úřady a policajty, zamýšlejícího se nad leckterým problémem sociálním i shrnujícího do veselých povídek zkušenosti ze svých cest po světě. Tentokrát seznámí se blíže s Haškem zaměřujícím svůj smysl pro humor do oblasti milostných citů. »Utrpení pana Ten-kráta« (první povídka tohoto svazku) je totiž jen úvodem k celé sérii humorných historek, v nichž láska a všechno, co s sebou přináší, je motivem ústředním.
Jaroslav Hašek dívá se na lásku manželskou i mileneckou očima humoristy a satirika. To pochopitelně neznamená, že zesměšňuje tento cit. Tropí si však šašky z jeho průvodních zjevů, z lidiček, kteří berou lásku za nesprávný konec, kteří ji všelijak využívají a zneužívají, nebo si s ní prostě nevědí tím či oním způsobem rady a jejichž trampoty jsou pak Haškovi zdrojem nejen veselých nápadů, ale i hlubší satiry společenské.
Vidíme to již v úvodním příběhu, v němž rakouský berní úředník pan Banzet, snažící se stůj co stůj provdat jednu ze svých nesčetných dcer, je právě typem takového stoprocentního měšťáka. na němž se jako v zrcadle odrážejí názory celé maloměšťácké společnosti. V jiné obsáhlejší povídce (Šťastný domov) »utahuje« si Hašek zase z domácnosti, kde manželka propadla vášni zlepšovat společný domov podle rad bláznivého ženského časopisu. I v této znamenité, nevázané grotesce vidíme, že Hašek míří svou satirou hlouběji, než by se snad na první pohled zdálo.
Vedle řady opravdu mistrovsky napsaných povídek najdeme v knize i některé, na nichž je patrno, že byly napsány horkou jehlou a s ohledem na vkus tehdejšího průměrného čtenáře. Je to pochopitelné, uvážíme-li, že Hašek musil zásobit svým humorem celou řadu časopisů, kam pravidelně přispíval. I zde rýsuje se však již osobitost Haškova způsobu práce. Cítíme ji ve způsobu, jak prokresluje charakter jednotlivých figurek, jak využívá svých důkladných vědeckých znalostí a jak dovede vnést i do historek celkem banálních ostrý satirický postřeh.
V šestém »milostném« svazku díla vidíme už zřetelně, jak se Hašek úspěšně probíjí ke své budoucí velikosti.
KDYŽ SRDCE JIHNE...
I
V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU
Panu Lejhanci se zdalo, že mladá, roztomilá krámská, vyběhnuvší z galanterního a hračkářského obchodu, se na něho roztomile a významně usmála.
A tak se stalo, že tento starší pán, kterého rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do obchodu.
Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která se ho s protivným úsměvem, který snad měl povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může posloužit.
„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec, rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne, rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne, copak máte tamhle v té krabici?“
„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s ním nemůže pořezat. “
Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém oddělení slečnu, která na něho udělala před chvílí onen velký dojem.
„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.
„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“
„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“
Sel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“ pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco koupil.“
„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc se velice pěkně.
„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat její hezké ručky.
„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší, rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka, máte roztomilé prstíčky, míč není hračka bezpečná.“
„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.
„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu lokomotivu a ten vlak.“
Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila, měl chuť políbit ji na krk.
„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo. Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“ „Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti neumějící číst?“ „Prohlédnu si některou.“
Přinesla před něj haldu knih s hroznými reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti tolik obdivuji, a pravila, naklánějíc se přes pult: „Děti se v tom rády probírají.“
„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“
„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to pro vnoučátka, že ano?“ Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký dědek s vnoučátkama na kolenou?!“
