AMMIANUS MARCELLINUSSOUMRAK ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
(Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt
Odeon, Praha, 1975
edícia Živá díla minulosti (74)
preklad Josef Češka
obálka Zdeněk Sklenář
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
Predhovor "Výmluvný svědek pozdní antiky" - Josef Češka
"Historický úvod místo ztracených knih" - Josef Češka
Register s poznámkami, Obrazová príloha, Mapa,
Zoznam konzulov v rokoch 353-378
Zoznam obrazových príloh, Obsah
literatúra staroveká, história,
568 s., čeština
hmotnosť: 650 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, na frontispice podpis majiteľa
8,90 € PREDANÉ
*H-TV-2*
V době úpadku římského impéria je autor Soumraku římské říše jediným historikem, který se může měřit se spisovateli předchozích údobí latinské literatury. Ammianus Marcellinus žil ve 4. století n. 1. a pocházel z řecké rodiny usazené v syrské Antiochii, kolébce jiného jeho významného současníka — starověkého řečníka Libania. Sloužil jako důstojník v římském vojsku v Orientu a později v Miláně. Tam poznal zblízka život na císařském dvoře, seznámil se s mladým Julianem Apostatou a zúčastnil se jeho vítězného tažení proti Germánům, později pak i nezdařilé císařovy výpravy proti Parthům. Marcellinus je právem pokládán za nejlepšího římského historika po Tacitovi. Ve svém díle vypsal dějiny římské říše od doby, kterou končí dílo Tacitovo. Zachovala se nám z něho nejcennější část, v níž se popisují události, jichž byl autor sám svědkem. Uvádí nás do zákulisí Constantiova dvora, zpravuje nás o urputných bojích o trůn, jehož nápadníci se neštítili sebekrutějších zločinů, o mohutných bitvách, obléhání měst a soukromém životě vládců. Ammianus Marcellinus líčí události a postavy s velkým psychologickým uměním a nad Tacita vyniká značnou objektivností. Byl pohan a s křesťanstvím nijak nesympatizoval, i když uznával, že může být protiváhou nezřízených mravů pozdně římské společnosti. Miluje zeměpisné a přírodovědecké odbočky a nadšeně vykládá o nebeských tělesech, o technických vynálezech, popisuje podrobnosti ze zoologie a botaniky. Přítomné vydání poprvé umožňuje čtenáři poznat dílo, z něhož byly dosud do češtiny přeloženy jen nepatrné výňatky.
Chvějíce se strachem, rozprchli se na všechny strany, a poněvadž se jejich nezkrotný vztek zmírnil, stěhovali spěšně své rodinné příslušníky i majetek do větší vzdálenosti. Hned po odstranění veškerých překážek byl položen most, a dříve než to mohly vzrušené kmeny tušit, bylo vidět na barbarském území římské vojáky, jak procházejí bez plenění Hortariovým královstvím.
Jakmile však stanuli v zemích králů tehdy ještě nepřátelských, postupovali středem odbojného území, všechno pálili a drancovali. Po vypálení oplocených chatrčí a po pobití spousty lidí bylo vidět, jak četní barbaři padají a jiní prosí o milost. A když se dospělo ke krajině zvané Capellatii nebo Palas, v níž hraniční kameny vyznačovaly pomezí římské a burgundské, byl zřízen tábor. Stalo se tak proto, aby mohli být přijati, aniž by pociťovali strach, rodní bratři a králové Macrianus a Hariobaudus, kteří uvědomujíce si, že se k nim blíží zkáza, přišli se sklíčenou myslí
prosit o mír. Po nich se dostavil hned také Vadomarius, jehož sídlo bylo naproti Rauraku. Poněvadž předložil psaní císaře Constantia, vřele ho doporučující, dostalo se mu patřičně vlídného přijetí, neboť byl kdysi augustem vzat pod ochranu římského státu.
Macrianus, uvedený se svým bratrem mezi orly a prapory, žasl nad pestrou nádherou zbraní i statných mužů, neboť to viděl poprvé, a prosil za své lidi. Vadomarius pak, uvyklý na naše vojáky, ježto byl na hranicích naším sousedem, obdivoval sice okázalou a skvělou výzbroj, ale přitom si vzpomínal, že podobné
věci vídával od útlého mládí. Po dlouhé úvaze a poradách byl se souhlasem všech povolen Macrianovi a Hariobaudovi mír, kdežto Vadomariovi, který si chtěl zajistit vlastní bezpečnost a zároveň přišel jménem poselstva jako přímluvčí prosit o mír pro krále Uria, Ursicina a Vestralpa, se zatím nemohla dát odpověď, aby vzhledem k své vrtkavosti barbaři po odchodu našich vojáků nesebrali nové síly a aby mír, jehož dosáhli prostřednictvím
druhých, nepovažovali za málo závazný. Ale i oni poté, co bylo spáleno jejich obilí i příbytky a mnoho jich bylo zajato i pobito, poslali vyslance a prosili tak, jako by se toho sami dopustili vůči našim, načež získali mír za podobných podmínek; v nich se ovšem nejvíce naléhalo na to, aby vrátili všechny zajatce, které při svých častých nájezdech uchvátili.
Zatímco se v Gallii péčí nebes dostávaly poměry do pořádku, byly na augustově dvoře rozvířeny převratné události,
z jejichž malicherných počátků vzešel žal a nářky. V domě Barbationa, tehdejšího velitele v hodnosti generála pěchoty, vytvořily včely nápadně velký roj, a když se znepokojen radil o této věci se znalci předzvěstí, odpověděli mu, že se ohlašuje velké nebezpečí, vycházejíce zřejmě z toho předpokladu, že tyto létající tvory lze z obydlí, jež si vystavěli, a od bohatství, jež nashromáždili, vypudit jen kouřem a hřmotným zvukem činelů.
Barbatio měl manželku jménem Assyria, nijak mlčenlivou ani chytrou. Když vytáhl s vojskem do pole připomínaje si v mnohonásobných obavách, co mu bylo předpověděno, tu manželka v návalu ženské pošetilosti poručila v nevhodnou dobu služce, kterou získala ze Silvanova majetku a jež se vyznala v tajném písmu, aby jí napsala pro manžela dopis. V něm ho takřka plačky zapřísahala, aby po blížící se Constantiově záhubě, až se on sám, jak doufá, chopí vlády, jí neopovrhl a nedal přednost manželství s tehdejší císařovnou Eusebií, vynikající nad mnohé ženy svou krásou.
Tento dopis co nejtajněji odeslala. Avšak služka si opsala, co jí paní nadiktovala, a když se pak všichni vrátili z tažení, utekla v první fázi nočního klidu i s opisem k Arbitionovi. Přijal ji dychtivě, načež mu odevzdala list. Arbitio udání uvěřil, a jak už byl pohotový v obviňování, předložil je císaři. Podle zvyku se té záležitosti nedopřálo ani potřebného času, ani klidu, a když se Barbatio přiznal, že dopis obdržel, a když byla jeho žena pádným důkazem usvědčena, že jej napsala, byli oba popraveni stětím.
Po jejich potrestání se rozvinula dalekosáhlá vyšetřování a stíháni byli viníci i lidé nevinní. Mezi nimi byl spolu s mnoha jinými, jako by byl zasvěcen do spiknutí, několikrát mučen i Valentinus, tribun protektorů a předtím primicerius; ale vyvázl živ, poněvadž o tom, co se událo, vůbec nic nevěděl. K odškodnění za nespravedlnost i nebezpečí si vysloužil hodnost provinciálního velitele v Illyriku.
Barbatio byl ovšem domýšlivý hrubec, nenáviděný mnoha lidmi. Když velel za Caesara Galia gardovým protektorům, počínal si podle a proradně, a když se po Gallově záhubě povznesl k vyšší vojenské hodnosti, vymýšlel rovněž různé lži proti caesaru Julianovi, a ač ho za to dobří lidé proklínali, žvástal před nastraženýma augustovýma ušima mnoho hrůzných nařčení. Zajisté neznal moudrý výrok starého Aristotela, který posílaje svého žáka a příbuzného Kallisthena ke králi Alexandrovi, přikazoval mu nejednou, aby před mužem, jenž má na špičce ...
