NOR, A. C.OD STOLU A LOŽE
naprosto ne autobiografie
vlastným nákladom, Praha, 1941
3. vydanie
obálka Ferdiš Duša
beletria, román, číslovaný výtlačok, podpis autora, literatúra česká
452 s., čeština
hmotnosť: 885 g
stav: výborný, na patitule osobné venovanie s vročením 1942, vložený voľný "Exlibris Dra. F. Ledvynky", mimo náklad bolo vytlačených 100 výtlačkov na papieri "Jan Wellem" a očíslovaných. Tento výtlačok má číslo "98", bez prebalu
NEPREDAJNÉ
*H-7-1*
Kapitola šestá
Teta Anna — to byla nyní drobná postavička, vedle siláckého strýce Ornsta směšně filigránská, hned na první pohled se k němu vůbec nehodila. Měla světlé vlasy, jako vyplavené vodou, nebyla to však plavost, vůbec ty vlasy neměly barvy. Nosila je v drdolu, kde ve větším množství už tmavěly, ale nad čelem vypadaly jako věchet slámy. Obličej byl už vráščitý, kolem očí bylo celé hejno droboučkých čárek, ale staře ještě nevyhlížel. Byl ještě jemný a něžnosti mu dodávaly bleděmodré oči, jejichž pohled býval vždy přesvědčivě nevinný. Cosi dívčího zůstalo z mládí ve tváři tety Anny, jen ze stažených, neusměvavých rtů mluvila zkušenost a tíha bez veselí. Celý život nedělala teta Anna nic jiného, než že se starala o domácnost, uklízela „dolejšek“ i „hořejšek“, vařila pro strýce Ornsta i sestru, jež chodila do úřadu, pro každého musila chystat oběd v jinou hodinu, neboť jejich úřední hodiny se neshodovaly. Pak tu bylo prádlo, velké úklidy a vůbec všecko. Nikdy si nikoho nezjednala, nikdo prý by jí to „tak neudělal“, a nikdy nezastonala, protože nikdo by jí nezastal. Uvažme ještě, že měla dceru, pomyslete, velmi zhýčkanou dceru, jedináčka, ta jí dala více práce než strýc Ornst a sestra Eliška dohromady. Dcerka nesměla na nic sáhnout, chtěla-li co udělat, nuže, pro práci tu byla teta Anna! Ale podařilo se jí dceru dobře provdat, bylo to hezké dítě, vypiplané, rozkošné, mazlivé, teď tedy zkouši mazlit se s ní její muž, zdali jen bude mít s tímto hravým kotětem tolik trpělivosti, kolik jí vždy mívala teta Anna?
Strýc Ornst viděl po prvé tetu Annu, když jí bylo šestnáct let. Bože, to bylo děvčátko, v pasu přeštípnuté — kdoví, proč, ale strýci Ornstovi připadalo, že jí ta útlost pasu, stažená v těch místech ještě nadmíru šatem, musí působit bolest. Hlavička byla tenkrát bělostná a vlasy, měkké a vlavé jak len, poletovaly větrem jako neposlušná hříva. To všecko dohromady zdolalo strýce Ornsta neobyčejně snadno, měl náklonnost právě k takovým dívčím zdrobnělinkám. Už tenkrát nosil pyšně svůj fešácky knírek a snad z části také do toho mužného knírku se Anička zamilovala. A potom — ten stisk ruky, jaký uměl strýc Ornst předvést, to se Aničce tmělo v očích, byla by vykřikla, ale ještě raději by se byla kácela do jeho náruče, omdlévala by —
Jejich společných procházek bylo málo, měli k sobě hodně daleko. Štěstí, že strýc Ornst byl „u dráhy“ a jako železniční úředník měl režijní jízdné, mohl tedy za Aničkou dojíždět a činil tak svědomitě, kdykoli mu to jen bylo trochu možné — a bylo mu to možné tak často, že Aničce nebylo lze na něho zapomenout. Chyba byla jen taková, že Aniččini rodiče nepřáli té známosti. Starý pán byl řídící učitel a měl s dceruškou jiné plány. V té době právě prožila starší dcera Eliška těžkou ránu srdce, snoubenec jí zemřel, měli už mít brzy svatbu, když chytil zápal plic a v týdnu měl pohřeb. Nechtěla tomu ani uvěřit, vyváděla hrozně na pohřbu, lidé si povídali, že to děvče zešílí. Mělo ho k smrti ráda a byla přímo rozdrcena tou ranou. Už se z ní nevzpamatovala, ...
