SAPFO - Z PÍSNÍ LÁSKY

SAPFÓ

Z PÍSNÍ LÁSKY

Fr. Borový, Praha, 1945
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka F. Muzika
edícia Pantheon (10)
definitívne vydanie
úvod o Sapfo - Ferdinand Stiebitz
Poznámky
Zoznam preložených zlomkov
Zoznam vyobrazení

literatúra staroveká, poézia, podpis prekladateľa
152 s., 4 reprodukcie antických kresieb, čeština
hmotnosť: 224 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na druhom patitule podpis s datovaním od prekladateľa, dobový výstrižok z novín

NEPREDAJNÉ

*H-6-2*

„Když trácké ženy usmrtily Orfea a roztrhaly jeho tělo, hlava a lyra, vhozené do řeky Hebru, odpluly do moře; a mořské vlny zanesly ta ústa, z nichž tryskal za živa tak čarovný zpěv, i s kouzelným nástrojem k ostrovu Lesbu. Tam byla hlava i lyra uložena do hrobu. A od té doby zpívali slavíci lesbičtí nejkrásněji."

Před půl třetím tisíciletím žila na ostrově Lesbu básnířka Sapfo, jež ráda zpívala o lesbických slavících, básnířka, v jejíchž melodických verších jako by zněla ozvěna hudby Orfeova kouzelného nástroje i jeho čarovného, podsvětní mocnosti přemáhajícího zpěvu. Není toho mnoho, co se nám dochovalo po staletích a tisíciletích z jejího slovesného odkazu, ale i to chudé torso, sestávající z úryvků a zlomků básní i písní, svědčí o osobnosti nad jiné silné, o pěvkyni bohy vskutku požehnané. Každá ta sloka, verš nebo pouhý Jeho útržek jsou toho dokladem nad jiné průkazným a v slovesném odkaze celé antiky bychom sotva nalezli něco tak lyricky bezprostředně silného, citově vroucího i básnicky nevšedního. I z nepatrných útržků jednotlivých básni nebo veršů můžeme vnímat jedinečnost osobnosti, jež před dávnými věky naučila mluvit milující duši a jež veršem vyjádřila tajemnou řeč srdce, do něhož vstoupila láska. Znamenitý znalec a povolaný tlumočník antických básníků, prof. Dr. Ferdinand Stiebitz, sebral a utřídil všechny ty básně, písně a zlomky, připínající se k Sapfinu jménu, v celek, který pod názvem Z písní lásky vychází jako další svazek druhé řady Pantheonu. Uveden jeho pronikavou a zasvěcenou studií o Sapfě, její době a díle, podává nám v mistrovském přetlumočení a výrazném přebásnění všechno, co je charakteristické a pro poznání osobnosti i poesie velké starověké básnířky důležité.

Řecká básnířka S a p f o, jež působila kolem r. 600 př. Kr. na ostrově Lesbu, desátá Musa podle jednoho epigramu přičítaného Platonovi, náleží mezi nemnohé evropské básnířky světového formátu. Ani pomluva, která se připojila k jejímu jménu, ani věky, které byly nespravedlivé k jejímu básnickému odkazu a zachovaly z něho jen ubohé trosky, nemohly zahladit její slávu pěvkyně bohy požehnané a její dílo, v slovesném odkazu antiky Jedinečné. Tak mnoho nám chybí k tomu, abychom jí plně porozuměli. Neznáme podrobněji dějiny její doby v její maloasijské vlasti, které jsou pozadím jejího působení. Málo toho víme z jejího života, který jistě byl aspoň nějaký čas velmi pohnutý. O nápěvech a hudebním doprovodu jejích písní nemáme ani zdáni. A z jejich písní se kromě jediné úplné zachovaly pouhé zlomky a zlomečky. Ale každé její slovo, které nám zachránila náhoda, je svědectvím její velké básnické osobnosti. Byla to žena, jež první naučila mluvit milující duši. Zlomky z jejích básní ukazují velkou znalkyni lidského srdce a velkou umělkyni slova. Při vší prostotě jejího výrazu a při omezenosti jejích představ, jež se pohybují v kruhu líbezné ženské společnosti sloužící Musám, Afroditě a Heře, jsou její písně výtvory, které budou i ve svých troskách stále budit podiv jako trosky řeckých chrámů. Tato knížka, nesoucí název Z písní lásky, přináší úvodem obraz Sapfiny lidské a umělecké osobnosti, překlad všech jejích zlomků jen poněkud významných a překladatelovy básnické evokace podnícené Sapfinými zlomky.

(výstrižok z (?) Lidové listy, 1.4.1945)

Kniha antické poesie

Ve velkolepé křivce vždy znovu a znovu se vracejí básníci všech věků k podivuhodné básnířce řeckého starověku, k Sapfě, této desáté Muse, jak (tito skvělou obyvatelku Lesbu nazval sám Platon. Zlomky její poesie so objevují v překladech u všech národů a reminiscence na klasickou poesii, jak ji vytvořil heroický pathos homérske tradice, jsou takřka vždy v obdivné závislosti na lyrice Sapfině. K nám nejnověji uvádí celý básnický půvab Saphin dr. Ferdinand Stiebitz, tlumočník řccko-římské básnické klasiky nad jiné povolaný, v knize nazvané klasicky jednoduše a vznosně »Z p í sn i   l á s k y«. V široce založené úvodní studii Stiebitz vykresluje jemným kritickým perem jak lidský, tak umělecký portrét básnířky, rýsuje současně i rozdílnost této umělkyně od jejích básnických současníků, spočívající v subtilní umělecké graciése, osobní aristokratičnosti a intimní lyričnosti její poesie. Delikátně se dotýká i známého erotického problému, jenž podle některých literárních historiků vrhal na tuto lesbickou pěvkyni stín amorality a mimořádnosti. Dílo Sapfino, jistě velmi rozsáhlé, jak lze souditi podle některých jiných historických dokumentu, se zachovalo jen v troskách, jejichž vznešená krása dává tušiti, jak podivuhodným asi bylo Saphino dílo ve svém celku. Stiebitz s hlubokou básnickou niterností převádí jak delší básnické zlomky Sapfiny, tak i jednotlivé verše, které jako vypadlé nádherné zlomky monumentální básnické fresky se nám zachovaly a které přesto jako by nás "přenášely do tichých zahrad, na jejichž měkkých trávnicích tančí vláčnými pohyby dívky v splývavých řízách a s květy ve vlasech, v jejichž zákoutích si důvěrná srdce šeptají o dívčích tužbách, zatím co panenské hlasy kdesi ztlumeně zpívají písně o kráse, mládí a lásce". Takřka výhradním motivem Sapfiných básnických zlomků je, jak známo, láska, eros, ale Sapfo neobkličuje svými zpěvy lásku erotickou jen jako takovou, nýbrž vidí ji v nádherné stavbě starořeckých náboženských a heroických mythů, legend a pověstí, její poesie není vášnivým vzýváním k lásce, nýbrž snovou meditací, jemným předením kouzelné oslavy všeho krásného. Tak se knihou Stiebitzovou rozšiřuje nejen řada našich zdařilých převodů z řecko-latinské poesie, nýbrž dostává se do rukou těch, kdož milují poesii a v ní nalézají tiché spočinutí, knihy plné básnické krásy a slávy. Knihu vydalo nakladatelství Fr. Borový v Praze. Grafická stránka byla svěřena F. Muzikovi. MK

IV

Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle. 

Když vycházel měsíc a prsty bělostnými 

mé pohladil rty, jež polibky tušenými

 se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé 

a bledého stříbra mi nasypal do lící, 

já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá, 

a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly, 

a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí, 

v níž sama jsem ležela,

úzkostným tušením jata: 

žár ztavil mé údy,

jež mrazivou touhou se třásly

 — a já byla sama!

Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfo,

když zapadl měsíc a Plejady pohasly 

a výkřiky v neznámých záchvěvech

sténá zem!

A pouze Spánek, jenž k lůžku

snad přiletí, užaslý, 

té noci bude mým jediným milencem ...