ŠTĚSTÍ
Panorama, Praha, 1990
obálka Jiří Rathouský
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
ISBN 80-7038-198-1
beletria, poviedky, próza krátka, literatúra česká
176 s., čeština
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý
1,50 €
*svama2*belc*
Nedobře se člověku píše o sobě samém - kdesi v něm se začne zvonit na poplach, že by si tím mohl stanovit vlastní kádrový posudek. Tak je to s námi, prosím. A to já jsem ještě ve výhodě, že jsem měl dvaačtyřicet let příležitost si zvykat a uvědomovat si, že ten můj posudek vždycky bude záporný. Jinak to být ani nemohlo. Jsem prostě vzpurný. Mám proč. Už jsem se s tím narodil (takže to samozřejmě není zdaleka jen moje zásluha). Moderně se tomu říká, že mám vzpurnost zakódovánu v genech. Ještě je třeba taky dodat, že vzpurnost obzvlášť v totalitě je synonymem svobodomyslnosti.
Z toho vyplývá, že jsme to po čtyři generace (své děti taky musím započítat - ty zase kvůli mně) tak říkajíc odnášeli. Ale to odnášeli i desetitisíce jiných. Nesděluji to tedy pro vychloubání, ale proto, že pro mě osobně to odnášení bylo šťastným darem Prozřetelnosti. Neboť se kdesi ve mně objevilo přesvědčení, že navzdory všemu zlému lze z každého člověka vydobýt cosi dobrého a to že stejně jednou převládne.
A protože příběhy se nemusí vymýšlet, ty se neustále odehrávají kolem nás, od neodbytné chuti si těch příběhů všímat bylo už blizoučko k touze je sdělit.
Co si pamatuji, vždycky někdo z rodiny byl v kriminále nebo v koncentráku. Ani mně se to nevyhnulo. Dokonce do té míry, že jsem tam byl ze všech nejdéle - skoro deset let. Kvůli téhle knížce jsem nesměl dvacet let publikovat. Ale - upřímně řečeno - s životem a životností příběhů to nemá nic společného. Když jsem v osmnácti letech začal všema dvěma drze vyťukávat na stroji román o šesti stech stranách, vůbec mě nezajímalo, jestli to někdo vydá. Prostě to muselo ven. Byl jsem k prasknutí plný všech možných osudů, které do mě nějak naskákaly nebo co a já je ze sebe mohl dostat jen tak, že jsem je vyťukal na papír. Abych uvolnil místo dalším.
Je mi teď skoro šedesát a já s údivem zjištuju, že to je pořád stejné. Teď už, zdá se, z toho bude něco mít i čtenář.
Doufejme, že hlavně radost.
Pro mě, kromě té radosti, je to ještě i veliké Štěstí.
