KOPŘIVA, JAROSLAVA SEDMÝ DEN ODPOČÍVAL
šest novel
Karel Voleský, Praha, 1944
ilustrácie Zdena Valentová
obálka Zdena Valentová
1. vydanie
beletria, próza krátka, poviedky, podpis autora
80 s., čeština
hmotnosť: 127 g
mäkká väzba
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz2* in *H-6-2*
Šest vybraných povídek tvoří v léto knize jiskřivé a zajímavé pásmo, jež jest prostoupeno měkkým rytmem, odhrnujíc lehce a kouzelně oponu životních osudů. Autor vypráví poutavě v prvé povídce o podivné lásce na tajemném ostrově ve Středozemním moři, aby v druhé zaujal líčením pekla malajské džungle, z níž vyvede čtenáře do krásného českého jara. Další novely o roztomilém hříběti a pomstě věrného psa patří k jeho nejsilnějším. Příběh o hrozné bouři v horách líčí tak věrně, že se zdá jako by byl skutečně prožíván. I vyprávění o podivném putování matčina prstenu působí dojmem skutečnosti. A v tom také tkví přednost autora těchto povídek, že se snaží věrně a v krásné zábavné formě podat životní příběhy lidí i zvířat. Zpracovány jsou svěže a mile. Jejich závěry jsou logické a šťastně řešeny. Do srdcí lidí vniká se zvláštním, vrozeným smyslem pro estetiku a vidí kolem nové lidi, věci i přírodu v duhových barvách. Povídky působí přitažlivě, pobaví a otevrou oči mnohým, kteří chodí slepě kolem krásných věcí a opravdu nevidí, že život je podivuhodně zajímavý.
JAROSLAV KOPŘIVA předkládá veřejnosti tuto vybranou sbírku novel po prvé pod vlastním jménem. Velké množství jeho feuilletonů, básní a povídek bylo však uveřejněno v různých časopisech i denních listech pod pseudonymem. Je zajímavé, že ani jeden pseudonym nebyl použil vícekrát než jednou. Je stár třiatřicet let a narodil se v Praze. Studoval na reálce v Zižkově. Dnes je už přes deset let zaměstnán v pražském novinářském podniku.
Únava se mne rázem spadla a snažím se zachytit směr, než bude úplná tma. Docházím konce louky, která se svažuje do údolí a kostelík se pomalu objevuje. Kolem něho je několik chaloupek, v nichž se již svítí. Opustil jsem koryto potoka a jdu přímo dolů s očima upřenýma k oněm třem světélkům, která se mi zdají těmi nejnádhernějšími světly.
Bohužel sil rychle ubývá a k světélkům je ještě daleko. Kdybych si mohl alespoň na chvilku odpočinouti, jen pár minut, ale nesmím. Vím, že bych už nevstal. Hlavou mi prolétla vzpomínka na článek v novinách. Pár metrů od chaty zmrzl. Ne, to se mi nemůže stát, já dojdu, Bože pomoz, musím dojít.
Náhle se celého mého těla zmocnilo podivné křečovité chvění, nohy i ruce povolily a vypověděly službu.
Ležím v mokrém sněhu, mozek horečně pracuje, ale tělo odmítá. Nemohu vstát, ba ani ruku zvednouti, abych setřel krůpěje potu, jenž mi vyrazil na skráních.
Z mých úst vyšel podivný, jakoby zoufalý vzlyk. Znělo to pro můj sluch příšerně, neboť je mi jasné, že je se mnou konec. Ale mohu ještě křičet a křičím až do ochraptění. Je to poslední naděje, je to stéblo, kterého se chytá tonoucí. Chraptím a neslyším už ani sebe. Rudé a modré kruhy před očima tančí bláznivý tanec. Propukám ve smích — ty blázne!
Znovu rudé a modré kruhy — jakýsi tupý pocit v mozku — a pak už nic Na vrcholu rozzlobené hory žene se vichřice stokilometrovou rychlostí. Skupina lyžařů plazí se po ledě, protože sníh je sfoukán. Jsou k sobě připoutáni lanem a snaží se ostrým pohledem prohlédnouti hustou mlžnatou kaší, neleží-li tam člověk, jejich kamarád. Na obočí i na vlasech se usazuje jíní. Hledají už dlouho a kovový hlas zvonu z chaty jim určuje směr. Nese se mohutně, ale v dálce připomíná hlas umíráčku.
Dlouho to však venku nevydrží. Vracejí se po půl hodině promrzlí a unavení usedají beze slov na tvrdou lavici u kamen.
Do pekla jde je vystřídat jiná skupina, ale i ta se po půlhodině vrací. Nikomu se nechce mluvit. Je konec nadějím, jen zvon zní a jeho hlas splývá s jekotem bouře. Brzo bude svítat...
Pomalu otevírám oči. Příjemné teplo, počínaje od nohou, se šiří celým tělem. Jako blesk projede mou myslí poznání. Zachráněni Pocit blaženosti a radosti nedovedu popsat. Znovu zrozeni
Ležím na lavici, na které je položen huňatý kožich, tak, jak mne Pán Bůh stvořil. Zvedám se a pozoruji, že moje mrazem bílé nohy tře usilovně sněhem nějaký starý muž. Ruce a obličej jeho žena. Položil jsem se znovu na lavici. Asi mne přemohla radost a nedostatek sil, abych mohl vzpřímeně sedět. Když už pak pominulo nebezpečí omrzlin, navlékl na mne staroch kožich, na kterém jsem
........................................................................................................
... posledná veta ...
V kapse měl maminčin prsten, svatební dárek Denise a v srdci uloženo navždy mnoho krásných vzpomínek na výjimečnou ženu, na ženu zářivě krásnou a rozumnou.
