KOMENDA, BOHUMÍR
SVĚTLA A STÍNY I.
Kniha povídek
Z kraje stříbrného pokladu
vlastný náklad, 1940
beletria, próza krátka, poviedky, podpis autora,
200 s., čeština
hmotnosť: 250 g
mäkká väzba
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz2* in *H-6-2*
Zelené božstvo
O Skalákovi se ve vsi říkalo, že je pohan. Nikdo ho neviděl jíti do kostela ani na Hod Boží. Byl vždy samotářem a od smrti své ženy se stranil všech lidí. Kolem jeho chaloupky pod lesem vládlo ticho. Dcera, mrzáček, mu vedla domácnost. Když šla do vsi na nákup, klonila hlavu k zemi a vždy se spěšně vracela zpět. Nikdo nepamatuje, že by si byla s někým pohovořila. Byla plachou a tichou jako srna. To bylo řečí, co asi ti dva mají za tajemství, že se každému vyhýbají na sto kroků. Povídalo se o nich za dlouhých večerů při draní peří, u stolu při zábavě, na pastvě, i cestou do města. Nestarali se o to, co se o nich povídá, žili si po svém a nedali se nikým ovlivňovati.
Bylo dosti zvědavců, kteří sledovali s povzdálí Anežku, když šla na trávu, nebo do lesa. Skaláka se nikdo nedohlídal. Sotva vkročil do lesa, jakoby se do země propadl. Marně probíhali lesem od paseky k pasece, nebylo po něm ani stopy. K lesnímu se trousily zprávy, že Skalák pytlačí a často že si přinese domů pěkný, čerstvě poražený strom. Nechtěl tomu věřiti. Znal Skaláka již řadu let a věděl, že neublíží ani kuřeti. Na donášené tlachy pohodil hlavou a zabručel si do vousů něco o štváčích. Byl přímé povahy a nesnesl tajnůstkářského vyprávění různých tlachů. Však se sám přesvědčí!
Jednoho odpoledne přiběhla z lesa vyděšená babka s poloprázdnou nůší a křižujíc se, vyprávěla hned u první chalupy, co spatřila v lese pod Dubovou horou. Skalák prý klečel s čepicí na hlavě před vysokým dubem a modlil se. Sepjaté ruce zvedal nad hlavu a hučel si cosi nesrozumitelného. Když viděla, že se k tomu stromu modlí, zachvátil ji strach, že nechala sbírání klestí a raději utekla z lesa. Do smrti prý už sama do lesa nepůjde. Mohla by se někde setkati se Skalákem a bůhví co by se stalo.
To byla voda na mlýn povídavým ženám ve vsi. Než se zpráva o Skalákově divném počínání dostala na druhý konec vsi, byla zveličena do nemožnosti. Někteří prý ho viděli, jak se klaněl jakési ošklivě se šklebící soše, před níž hořel oheň, jiní zase s určitostí tvrdili, že to byl černý kámen, na němž byly vyryty tajemné značky a obrazce. Vlna vzrušení se hnala od chalupy k chalupě.
„Je to dnes svět, “ horlila Čermačka. „Kdo to jakživ slyšel, že by se v kraji něco takovýho stalo. To už je mu málo i ten stříbrnej oltář na Svatý hoře? Pohan jeden! Ze vsi ho vyhnat! “
...........................................................
... posledná veta ...
Ani já jsem již nešel za ním.