KOVANDA, STANISLAVPIANISTA Z BARU
Družstvo Moravského kola spisovatelů, Brno, 1937
obálka K. Jílek
beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
184 s., čeština
hmotnosť: 280 g
tvrdá väzba (zrejme dobová preväzba)
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
kvaja in *H-6-2*
Z BARÁKA jedna příhoda učinila zlomyslníka. Býval kdysi velmi mírné povahy. Říkalo se mezi jeho známými, že by »se na Barákovi dalo dříví štípat«.
Takový byl až do let, kdy studoval v Praze na lékaře. Ale tu mu vstoupil do cesty technik Egert. O dva roky starší vysokoškolák a divný host. Rty dovedl zpotvořiti v takový úsměšek, že až zamrazilo. Byl před ním i varován od některých kolegů, ale smával se těm výstrahám, protože Egerta zřídka vídával v kavárně, nikdy s ním nemluvil a nemínil si s ním ani nic začínat.
Jednoho podvečera však vyhledal ho Egert na studentském bytě. Našel si záminku: zvěděl prý, že se Barák na gymnasiu zajímal velmi o přírodopis, i přinesl mu atlas brouků, jejž zdědil prý po svém strýci, je prý to dost vzácná kniha, již by musel hledat po knihovnách.
Atlas byl pouhou záminkou, opředenou lžemi. Egert brzo jej zavřel před Barákovými zraky, rozhovořil se o jiném, přešel v hovoru na ženy a na konec mu nabídl, že by ho vzal, kdyby mu to bylo milé, na potulky »noční Prahou«. Barák se omlouval, že nemá peněz na utrácení, že se při tak vážném studiu, jako je lékařství, nesmí zdržovat do noci po hostincích a kavárnách — ale málo mu byly platný výmluvy. Egert nepřestal se mu vlichocovat, pošeptal mu, že zaplatí za něho celou útratu — neustal, až s ním Barák vyšel do ulic a zavěšen pod jeho paži, provázel ho na potulkách, jež se začaly v hlučném výčepu a končily v noční vinárně na plyšových sedadlech ve společnosti opilých sklepnic.
Po probdělé noci se Barák brzo osvěžil, vrátil se ke studiu a myslil si, že tímto případem se skončily důvěrné jeho styky s Egertem. Atlas po několika dnech mu vrátil, setkával se s ním někdy ve studentské kavárně, do níž občas přišel za svými známými, Egert, byl-li tam, ho pozdravil, ruku mu podal, promluvil s ním několik slov, ale potom vždy od něho chladně odešel.
Teprve po dlouhém čase zase ho vyhledal v bytě a rovnou se vytasil s podivnou věcí. »Poslali mi z domu mnoho peněz. Mám zbytečných tři sta korun. Nechtěl byste je? «
Barák zdvihl proti němu obě ruce. »Nač by mi byly? Ne, děkuji vám! « odmítal.
»Ale já jich opravdu nepotřebuji. A vám se budou hodit! « naléhal Egert úlisně. »Byl byste bláhový, abyste nebral, když vám je tak mermomocí nabízím. « Smál se.
Barák se vzpíral.
»Kdo říká, že byste je musel hned utratit? Ale míti tři sta korun zbytečných, to přece blaží. Nebudete muset si odříkat. « Takto mu dále domlouval, až jeho odpor počal slábnouti. Skončilo to tak, že Egert otevřel tašku s penězi, položil mu na stůl tři stovky a se slovy: »Užijte jich k své radosti! « se mu odporoučel.
Peníze ležely po celou hodinu na stole a Barák, aby si jich nevšímal, dal se znovu do studování z přednáškových archů. Ale zeleň papírových peněz stále se mu vtírala do zraků, pokoušela ho. Pochůzka po Praze v noci už se mu za ten dlouhý čas povytrácela z paměti — tu však všechno zase oživovalo, zdálo se mu, že slyší smích děvčat ve vinárně, že s tváře, nabízené k polibku, vdechuje vůni pudru, že hmatá po nahých ramenech.
Ještě se bránil — potom sevřel peníze do dlaně, zastrčil je jen tak do kapsy a vyběhl z domu. Bylo mu náhle
......................................................................................
... posledná veta ...
Už proto, že té slávy dosáhl jen tak mimochodem.
