KUBKA, FRANTIŠEKSKYTHSKÝ JEZDEC
povídky
František Borový, Praha, 1941
edícia Žatva (44)
obálka Josef Hochman
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
próza krátka, novela, podpis autora, literatúra česká
216 s., čeština
hmotnosť: 291 g
mäkká väzba
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz2* in *H-6-2*
Skythský jezdec je sbírka novel, kterými se po několikaletém odmlčení znovu hlási o pozornost jeden z nejlepších současných českých novelistů, František Kobka. Celkem obsahuje jeho nová kniha, pojmenovaná podle novely poslední, deset menších i větších prací, prozrazujících autorovu zálibu v historii, z které poslušen své romantické obraznosti poučené všestranným vzděláním, vybírá fiktivní, avšak typické příběhy, kterými charakterisuje jednotlivá století a období tohoto tisíciletí. Při tom každá ta novela, představující opak historického románu, většinou se smyšlenými hrdiny i jejich vybásněnými osudy, má svůj vlastní stil, odpovídající určité dějinné epoše, jejíž dech a atmosféra proudí stránkami jednotlivých novel. Tak tu nacházíme sporý, ale výrazný dřevoryt Normanská princezna, z kterého vane dech dvanáctého století s echem křižáckých tažení, dále pohnuté vyprávění Smrt Marka Pola, zrcadlící kus středověku, kouzelná minesängrovská Slavičí stezka s historií lásky kralevice Karla k Blance z Valois, přibližující nám svět rané gotiky. Novela Dvé mouřeninů zní ozvěnou husitských válek a náboženských sporů, vrcholících koncilem basilejským; svět renesance, baroka, biedermeieru a romantismu, mají svůj obraz v novelách ostatních, z nichž vyniká zvlášť rozkošná Romance o Zuzance Vojířové s postavou renesančního šlechtice Petra Voka a Romantická láska, odehrávající se na pozadí Napoleonovy tragedie a ukazující jak se romantika projevovala v ovzduší středoevropském. S těmito vrcholnými čísly knihy soutěží rozsahem i závažností a uměleckou hodnotou ještě novela poslední Skythský jezdec, která líčí osud českého člověka v cizině, zobrazujíc zároveň dvojklannost české povahy, její rozpor mezi pedantstvím a touhou po dobrodružství. Skythský jezdec představuje vrchol dosavadní tvorby Františka Kubky a bude jistě radostným překvapením pro všechny milovníky drobné prózy, v které se dokonalost uměleckého tvaru, dějová plnost, rafinovanost a poetičnost podání snoubí s ryzí a sytou mateřštinou, stejně tak šťastně a harmonicky jako křišťálový ciselérský tvar s jasnou myšlenkou.
František Kubka, vynikající český novelista, básnik, dramatik a novinář, narodil se 4. III. 1894 v Praze. Po středoškolských a vysokoškolských studiích dosáhl doktorátu z filosofie a získal rozsáhlé vědomosti zejména z oboru germánských a slovanských literatur. Po studiích a dobrodružně pohnuté životní pouti, která jej v dobé válečné a poválečné zavedla až na Daleký východ a odtud pak opět k domovu, po němž nepřestával toužit, věnoval se vedle svého povolání novináře a úředníka výhradně literatuře. Hlavní jeho význam tkví v povídkové próze, kterýžto zapomínaný a přehlížený slovesný útvar v něm nalezl vynikajícího a umělecky cílevědomého tvůrce. Patří k stoupencům t. zv. novoklasicismu, t. j. literárního směru, který revoluční výboje romantismu prosazuje novou tvůrčí metodou, reorganisující tvárně i myšlenkově zrevolucionovaný svět na nových základech a dosahující nové rovnováhy, harmonie a dokonalého, pevného tvaru uměleckého v duchu nových předpokladů a zásad získaných i objevených právě tou revolucí. Z próz, pomineme-li svazek cestopisných črt, dojmů a obrázků Barvy východu (1923), jmenujme knihu Fu (1924), baladické novely Dvojníci a sny (1926), Sedmero zastavení (1931) a nyní i Skythského jezdce, který svou závěrečnou povídkou, zabývající se problémem dvojklannosti povahy a dvojtvárnosti lidské bytosti, navazuje na Dvojníky a sny. Avšak proti předchozí novelistické žni Hubkově, typické epickou sevřeností a plností, sporou ale výraznou karakteristikou osob, sugestivním a jasným podáním a i tím, jak básník dovede využít účinně formy baladické a přenést ji do prózy, vyznačuje se Skythský jezdec dokonalejším uměleckým tvarem, jasnějším a konkretnějším jazykem. V každém případě znamená tato kniha v novelistickém díle Hubkově nový, další umělecký výboj na cestě za dokonalostí a ryzostí a to jak po stránce motivické a myšlenkové, tak umělecky tvárné.
UZDRAVENÍ SLEPÉHO
Poutníci drazí a poutnice, chcete věřit nebo nevěřte, ale stal se veliký zázrak u studánky v lese za Klokoty toho roku, kdy francouzský král ze své země utíkal a kdy J. M. náš král Leopold, toho jména Druhý, měl těžkou starost o život své sestry, královny francouzské. Vesele se zase chodilo po přísné době Josefově na pouti, náš kostel na Klokotech ožil v nové slávě a lidí zde bývalo po celý mariánský měsíc máj, v červnu a červenci, žes mohl zabloudit mezi zpívajícími procesími. Hospody nestačily hladovým a žíznivým, k utlačení bylo v lipové aleji, která od hradu Kotnova prudce klesá do údolí a zase stoupá až k našemu milému kostelu, vonná medem a šumící včelami.
Těžkou práci vykonávala jediná dcera z Horní hospody, panna Anežka, pilná pomocnice svých rodičů. Usměvavá a krásná roznášela v obou rukou talíře a džbánky piva, krmila a pojila poutníky, milým slovem je pozdravovala, a kudy šla, šířila radost. Byla to dívka nadmíru ctnostná a zbožná, spanilost sama a čistota nevídaná. Všechno se na ní lesklo, vonělo, tváře se červenaly, na zádech poskakovaly rusé copy, štíhlé nohy poletovaly jako v tanci síní i na zahradě. A přec, kdo jí blíže pohleděl do očí, uviděl v nich smutek a odříkání. Panna Anežka milovala slepého houslistu Jana, hrobařova syna. A byl tento mládenec stvořením stejně neobvyklým jako panna Anežka, a není divu, že se v jejím srdci k němu vznítila láska.
Vysoký a statný, milé tváře, vždy čistý a upravený, měl tento slepec, jenž od samého narození nespatřil Božího slunce, kouzelnou moc nad dušemi lidskými, nad němou tváří i zpěvným ptactvem. Když hrál na houslích, roztklivěla se srdce až k pláči nebo poskočila nesmírnou radostí. Těžká pivovarská kobyla, která přivážela na voze do klokotských hospod sudy piva, zastavila se při jeho hře a vesele hrabala kopytem, krávy na pastvě směšně zaplesaly a ovečky se rozdováděly, pozvánějíce rolničkami, ptáci se slétali, sedali na Janova ramena a zpívali s ním, pěnkavy, sedmihlásci, drozdi a kosi, vlaštovky kroužily nízko u země kolem hudebníka, zmámeny jeho hrou, a byl-li v lese, kam tak rád chodíval ke studánce, celý les mu odpovídal, kýval větvemi a hučel jako varhany při hrubé. Tohoto Jana milovala Anežka, ale Jan o její lásce nevěděl.
.......................................................................................
... posledná veta ...
A potom, aby ten, kdo tyto řádky přečte, poznal, co je radost, bolest, láska a odpuštění
