JAKUBŮV, FRANTIŠEKCHLAPECKÉ SRDCE
milostný triptych
Cesta, Praha, 1944
obálka Jan Javorský
ilustrácie Jan Javorský
1. vydanie
beletria, literatúra česká,
40 s., čeština
hmotnosť: 76 g
mäkká väzba s priesvitkou
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz2* in *H-6-2*
Konečně vyšlo však zase slunce, palčivě se chvějíc na bezoblačném nebi. Hned jak jsem se probudil a uzřel tu smavou nádheru, zajásal jsem v hloubi svého nitra.
Konce kancelářských hodin jsem se dočkati nemohl. Jak se mi zdálo, že se vlekou, šedivé a nekonečné! A za oknem zatím zpívali ptáci, jásalo slunce a plynuly lehoučké obláčky. Musil jsem myslet na ni s bušícím srdcem. Představoval jsem si, zda také tento překrásný den naplnil ji podobným rozechvěním, ji, která měla tak ráda dlouhé procházky v rozesmátém kraji. Představoval jsem si, zda její tváře a oči září radostným štěstím, když jde po kvetoucí mezi a vonícím lesem. A bál jsem se domyslit, přeje si, aby si vzpomněla na kohosi, koho tak často potkávala.
Přece však byl konec úmorných úředních hodin a já spěchal k lesu, poháněn neujasněnou radostí. Co budu dělat, potkám-li ji? Tak jsem se tázal sám sebe a nevěda na tuto otázku odpovědi, mával jsem vesele a bezstarostně rukou. Přihnal jsem se na pokraj lesa udýchán a s rozhořelými tvářemi. A tu jsem ji spatřil sedět v trávě pod stromem.
Málem bych ji byl minul, zachvácen náhlým studem, ale úsměv, se kterým na mne pohlédla, způsobil, že jsem před ní stanul, toče kloboukem v rozpačitých rukou. A náhle, nabyv klidu, řekl jsem:
„Bylo mi smutno bez vás tyto dny.“
„Čemu mám děkovat za tuto poklonu?" zasmála se hlasitě, hledíc mi upřeně do očí. — „Ale, ostatně, neznám vás, pane,“ řekla škádlivě, „neměla jsem dosud potěšení, abyste mi byl představen.“
Polil mě ruměnec studu a já jsem zajikle začal odříkávat představovací formulku.
„Ale to přece není třeba,“ mávla rukou. „Vaše jméno přece znám. Nic se na malém městě neutají. A jinak, my dva se přece poněkud známe,“ dodala, pohlížejíc mi pátravě do očí, jako by se v nich chtěla čehosi dočisti.
Přikývl jsem rozradostněn. A požádav ji plaše o dovolení, usedl jsem k jejím nohám, dívaje se oddaně do její tváře.
A v zápětí počal jsem se jí svěřovat se vším, co mě k ní přitahovalo, odkrýval jsem jí celé své nitro a svou náhle zrozenou touhu, poháněn čímsi neznámým a pojav důvěru v opravdovost jejího zájmu. Visela zraky na mých rtech, usmívajíc se a kynouc mi laskavě hlavou.
„Jak krásně to dovedete povědět. Málem bych vám uvěřila. Ale je to skutečně pravda? Není to nějaký klam?“
Zapřísahal jsem ji, aby věřila, zneklidněn náhlým strachem. Ale když mi podala ruku a pohlédla na mne laskavým a sladkým pohledem, poznal jsem s náhlým vnuknutím, že je tu cosi, co neřekla, protože je žena. A chopil jsem se její ruky a přitiskl jsem k ní žíznivě svoje rty, horké propuklou vášní. Neodtrhla mi své ruky, ale zachvěla se lehkou vlnou rozkoše. S náhlou odvahou zmocnil jsem se jejích rtů, jejichž chuť omámila moji mysl a zachvátila mě závratí.
Rozloučili jsme se toho dne, když vyšly už hvězdy a měsíc nám jasně ukazoval zpáteční cestu. Doprovodiv ji na pokraj města, měl jsem její slib, že se shledáme následujícího dne opět. A naplněn opojnou radostí, vrátil jsem se zpět k lesu, snaže se najít v trávě otisk jejího těla. A v hlavě mi hučelo jasnou písničkou, moje srdce bušilo prudce a mým nohám bylo do tance. Vrátil jsem se domů až k půlnoci a usnul jsem rázem, hýčkán sny o budoucím štěstí.
Žel Bohu, netrvala dlouho krásná pohádka. S příchodem prvních podzimních dnů počala Helena chřadnout. Jako by jí nemožnost procházek po jejím milovaném lese, po kopcích a pasekách, odnímala sílu k životu. Ale nestěžovala si na nic. Ba, zakázala mi o tom vůbec mluvit. A její láska byla štědřejší než předtím.
Když zemřela, byl jsem zdrcen. Ten den, kdy jsem odtáhl rty od chladnoucích jejích úst, pršelo drobně a hustě. Ale toho jsem nedbal, opouštěje její dům a míře daleko přes pole k lesu. Ve mně cosi plakalo, bylo mi tak těžce a pociťoval jsem marnost prázdného života.
.......................................................................................
... posledná veta ...
Věděl jsem, že je lépe zachovat si krásnou vzpomínku, než pokoušet se o násilné oživení něčeho, co už není.
