DURYCH, JAROSLAVKOUZELNÁ LAMPA
Ladislav Kuncíř, Praha, 1929
edícia Spisy Jar. Durycha (2)
2. vydanie, 50 číslovaných, autorom podpísaných výtlačkov, a to 10 na ručnom papieri Tosa, 40 na Simili-japane
beletria, próza krátka, číslovaný výtlačok, podpis autora
198 s., čeština
hmotnosť: 217 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
OKNO HOTELU
Poledne táhne staletým náměstím, zvony bijí, lidé jdou k nedělnímu obědu, šerý den s nesmělým, zavřeným sluncem shlíží na dlažbu, domy, které nepotřebují oběda, kterých nebolí nohy, ve kterých se vaří a pekou lidské osudy v podivných komorách, shlížejí, neshlížejí lhostejným a vznešeně nevyzpytatelným pohledem na bílou dlažbu, na pomníky a sloupy, na lidi, na stany prodavaček, na budky, káry, čekající povozy, na kočí v pláštích, na holuby, trávu v dlažbě, koňský trus, na protější okna, průjezdy, komíny, snad také neshlížejí na nic a tváří se živými, moudrými a vznešenými jen v smutku své neživotnosti. Již mnoho lidí a věků umřelo, tváře se změnily, nikoliv osudy.
Starý a slavný pán postavil ten dům či spíše palác na rohu ulice a náměstí a vyšňořil jej pýchou takřka všech dílů světa, i pýchou pověstí a bájesloví. Ale rod odešel do vyhnanství a nové panstvo mělo nové záliby. Staré domy měnily svůj zevnějšek, přijímaly novou omítku, nový nátěr, byty rodin se měnily v útulky kupčíků a přechovávačů, v skladiště, dílny a krámy, leckdes se změnily v pouhou kupeckou špeluňku. I krásný starý dům se přizpůsoboval trpně novým poměrům, ač mu bylo divnou ironií ponecháno příliš mnoho ze starobylé vnější panské skvělosti. Z domu učiněn byl hotel. Tam, kde se scházíval výkvět země, noclehovali nyní světoběžníci velkého, malého a nejmenšího světa; řeč se měnila podle dějinných událostí. Jen holubi vrkali stále stejně, koně rzali stále stejně a bílá, téměř jasná zasmušilost okolí a dlažby byla také stále stejná.
Hotel býval takový či onaký v každém smyslu; měnila se obcovací řeč, měnili se hosté, jen rodokmen hmyzu se asi příliš neměnil, průjezd jen znenáhla nabýval stále rostoucí beznadějnosti a přítmí a nevlídnosti chodeb, schodišť a světnic přibývalo rovněž pomalu a zároveň s rozeschlostí nábytku, odřeností koberců, zoufalostí záclon a žaluzií, s vyklachtaností klik, s plešatostí a kolozubostí personálu.
Ovšem, že tento divně tragický osud mnoho domu neublížil. Ani detektivové, číhající v kou-tech na flagrancie, ani aventury, sebevraždy, útěky a zatýkání, ani pobyt seladonů a dusny opar neřesti neubral domu nic z jeho tajemné nedotknutelnosti a bída lidských duší se spíše splétala v trnovou korunu starobylého a groteskně zkoušeného domu. Mnoho oken má tento dům v několika poschodích. Vjezd zdánlivě straší jako starožitné rezavé dělo. V oknech jsou tu a tam květiny, jejich rudost je suchá, nepovšimnuta; tu a tam jsou spuštěny zelené žaluzie, rovné i pokřivené. V některých oknech, patrně lepších pokojů, jsou bílé záclony, s bělostí neskutečnou, spíše smuteční. Z některého okna se dívá služka, pokojská nebo stará telnatá žena, někdy jen na okamžik, s utěrkou na prach v ruce, někdy se některá
........................................................................................
... posledná veta ...
Jen to jsem nemohl poznati z její tváře a tělesnosti, zda se podobá více smrti či slávě; nejspíše proto, poněvadž jsem ještě neumřel.
