MILTNER, VLADIMÍRINDIE MÁ JMÉNO BHÁRAT
aneb Úvod do historie bytí a vědomí indické splečnosti
Panorama, Praha, 1978
edícia Stopy - Fakta - Svědectví
ilustrácie Vladimír Miltner
obálka Jaroslav Fišer
fotografie Vladimír Miltner, Petr Fulín
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
cestopis, India, história
336 s., 24 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 353 g
mäkká väzba
stav: výborný
*geo*
Brzy po smrti proroka Muhammada (zemřel r. 632), ovládli Arabové kromě celé Arábie i Sýrii, Palestinu, Egypt a Írán A jak už byli v Íránu, tu se jejich chtivé pohledy obrátily i na Indii. Dobyvatelské choutky nebyly vůbec vedeny snahou o rozšíření islámu; hlavní příčinou tu bezpochyby byla touha po kořisti a bohatství, což potvrzuje i arabský dějepisec Balázurí. První vpád Arabů do Indie se udál v letech 636-637. Arabové připluli po moři a vylodili se v Tháně (nedaleko Bombaje). Vydrancovali celý kraj a odpluli. Takových přepadů bylo několik. Jejich jediný nájezd po souši - přes Makrán - byl však odraizen. Počátkem 8. století, kdy se už panství Arabů rozlilo přes severní Afriku až do Španělska a na východě přes Bucharu, Samarkand a Ferghanu ke Kašgaru, přepadli sindhští piráti z Débale několik lodí, jež vezly ze Srí Lanky dary pro chalífu al-Válida. Chalífa nařídil svému náměstkovi al-Hadždžádžovi, aby do Indie vyslal trestnou výpravu. Al-Hadždžádž svěřil vedení výpravy svému mladičkému bratranci Muhammadu bin Kásim a ten v čele šesti tisíc jezdců vtrhl přes Makránské pobřeží do Sindhu a roku 712 dobyl město Débal. Krvavě se vypořádal nejen s ozbrojenými obránci, nýbrž se vším obyvatelstvem, město vyplenil a přešel na levý břeh Sindhu. Tam se srazil s vojskem sindhského krále Dáhira. V kruté bitvě byli Indové poraženi a král Dáhir padl. Jeho manželka a syn našli útočiště v pevnosti Rávaru, leč ani ta neodolala útoku Arabů. Muhammad bin Kásim pak dobyl ještě Bahmanábád, Álór a Múltán.
Tak se Sindh dostal pod nadvládu Arabů. Na sever od ústí Sindhu do moře bylo založeno město Mansúra a to se roku 871 stalo hlavním městem sindhským. Dobyté území bylo rozděleno na provincie, jimiž vládli arabští vojevůdci. Vojákům byla buď přidělena země k obdělávání nebo jim byl vyplácen žold. Správa byla přísně vojenská, sudí rozhodovali podle islámského práva i v záležitostech domorodého obyvatelstva, vůči němuž byly vynášeny zvlášť tvrdé rozsudky. Hlavním zdrojem příjmů arabských vládců kromě pozemkové daně (dosahující výše jedné čtvrtiny až dvou pětin celkové úrody), byla tzv. daň z hlavy, džizja nebo džazija, kterou museli platit všichni obyvatelé vyznávající jinou víru než islám.
Víra a bojovnost spojovala Araby v době jejich nájezdů a výbojů, sotva však se jejich moc v Sindhu upevnila, nastaly třenice nejen politické, nýbrž i náboženské. S oslabením moci chalífů se Sindh stal nezávislým a rozpadl se brzy na několik menších států. Dál do nitra Indie se Arabové nedostali a koncem 12. stol. celý Sindh stal kořistí Muhammada Ghórího z Afghánistánu.
Trůnu v Ghazně (na jih od Kábulu) se roku 977 zmocnil středoasijský Turek Sabuktigín, původně otrok. První jeho starostí bylo rozšířit svou moc i na další území a dobýt bohatou kořist. Kolem roku 986 vtrhl do Paňdžábu a zpustošil království tamějšího panovníka Džajpála, leč hlavní jeho město Bhatindu nedobyl. Boje trvaly několik let se střídavým štěstím, až se Džajpál spojil s několika dalšími indickými vladaři a spojenou silou napadli Sabuktigína. V průsmyku Kurram však byla indická vojska těžce poražena a Turci získali Purušapuru (Pešávar) i se širokým
