LOUKOTKA, JIŘÍMODERNÍ SVĚT A KŘESŤANSTVÍ
Horizont, Praha, 1980
edícia Malá moderní encyklopedie (94)
obálka Milan Hegar
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
náboženstvo
360 s., čeština
hmotnosť: 341 g
mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, malý kúsok prebalu natrhnutý
darované
*H-TV-1*
V posledních letech se stále větší pozornost věnuje rozvíjení vědeckoateistické výchovy a propagandy jako nedílné součásti celkové světonázorové výchovy obyvatelstva. Formování materialistického světového názoru má tak nezastupitelné místo při utváření člověka zbaveného pout náboženského myšlení jako přežitku minulosti. Účinnost této výchovy a celková intenzita překonávání vlivů náboženství však vyžaduje propracovaný systém působení na vědomí lidí. Významným prvkem z tohoto hlediska je i vědecké zkoumání nových jevů a procesů v soudobé krizi náboženství, v současných modernizačních tendencích jednotlivých církví, nevyjímaje ani zkoumání sekularizačních procesů a jejich odrazu v postojích soudobého křesťanství.
V těchto intencích se pokouší zachytit v globálním pohledu nové prvky a změny v teologických, filozofických a sociologických přístupech katolicismu k vážným problémům teismu i monografie Moderní svět a křesťanství, dílo kolektivu autorů vedených profesorem Jiřím Loukotkou, ředitelem Ústavu vědeckého ateismu ČSAV. Jde v podstatě o první práci tohoto druhu, zkoumající zvýšenou dynamiku pokusů církví o hledání nejúčinnějších projektů na záchranu svých struktur a hlavně o udržení možnosti působit na masy prostých věřících. Tím, že autoři jednotlivých statí osvětlují věcně, korektně a bez zbytečných invektiv, avšak ideově správně aktuální otázky náboženského modernismu (jež byly zejména v šedesátých lotech mnohdy falešně interpretovány), dávají účinnou zbraň do rukou lektorů, propagandistů a všem, kdo se podílejí na zápase o socialistické vědomí dnešního člověka.
ROZPAD TRADIČNÍHO OBRAZU SVĚTA - KRIZE KŘESŤANSKÉ METAFYZIKY
V marxistické vědě o náboženství byla nejednou podrobena kritické analýze skutečnost, že filozofie plnila v rámci křesťanství především apologetickou funkci, že stále tvoří koncentrovaný výraz náboženské a církevní ideologie. Pro studium způsobů, jimiž se novodobá křesťanská filozofie snaží překonávat ideové aspekty vlastní krize, je však užitečné přihlédnout k tomu, jak v zájmu obhajoby svých stanovisek využívá nejen myšlenkové principy tradičního křesťanství, ale také některé teorie nenáboženského charakteru, nebo jak se dokonce obrací ke „světské“ filozofii, která se k věroučným základům náboženství staví skepticky a namnoze k nim zaujímá vysloveně kritický postoj.
Exploatace „světské“ filozofie k specifickým teologicko-apologetickým cílům a k výstavbě vlastní náboženské světonázorové doktríny není ovšem zejména v křesťanství zdaleka jevem novým. Je známa již z doby formování křesťanského věroučného systému, z doby rané patristiky, a měla řadu exponovaných zastánců (Bonaventura, Albert Veliký, Tomáš Akvinský aj.) v období vrcholného středověku. Proces kodifikace křesťanského náboženského učení se však vždy vyznačoval úsilím o zachování zřetelného odstupu teologie od filozofie, a to i v případech, kdy filozofie neměla jinou existenční možnost než církvi a teologii bezvýhradně sloužit. Tato situace křesťanského filozofického myšlení - vycházet z rozumu a být současně neochvějnou oporou víry - usnadňovala sice řešení mnohých teoretických obtíží samotné teologie tím, že teologii umožňovala, aby se ožehavým problémům vyhýbala, ale na druhé straně přispívala k prohlubování krize vlastních základů křesťanského světového názoru. Mohla se jevit jako „funkční“ až do doby, kdy obraz světa, který společnost vytvářela na základě rozumového poznání a zkušenosti, bylo ještě možno uvádět do souladu s náboženskými „zjevenými pravdami“. Jakmile však vědecké poznáni překročilo hranice tradičních názorů, tato „jednota“ vědy a víry se začala nezadržitelně rozpadat a postupně se bořila celá konstrukce křesťanské kosmologie a metafyziky.
Pro stabilizaci a určení další perspektivy křesťanské filozofie mělo vždy veliký význam to, jak se vysvětloval vztah boha a světa, popřípadě jak se formovala metodologická stránka výkladu tohoto problému - učení o vzájemném poměru víry a vědy.
V prvních vývojových fázích křesťanské filozofie se „racionální“ stránce obou problémových okruhů nevěnovala zvláštní pozornost. Vznik světa se nevysvětloval jako přirozená, logická nutnost, nýbrž výhradně jako akt tvořivé boží vůle. Namísto ontologického hlediska, které je typické pro starší antickou filozofii, převládá v křesťanské filozofii z počátku antropologické a etické stanovisko. Křesťanství sice navazuje na starší antickou filozofii, mimo jiné v tom smyslu, že z ni vyjímá některé principy učení o morálce a o lidském jednání, například názor, že mravní rozhodování a činy jsou výsledkem volby mezi řadou možností (Epikuros), křesťanská filozofie však projevuje sklon k absolutizaci a zvěcňování lidských vlastností a k jejich přenosu na ideu nadpřirozeného boha. Sloučením prvků antické filozofie s tradicí židovského náboženství pak vytvářejí koncepci „stvořeni světa z ničeho“ působením boží vůle. Tím se ovšem na dlouhou dobu dopředu odmítá možnost vysvětlovat svět z něho samého, neboť o světě se předpokládá, že existuje proto, že tomu tak chce bůh.
V této souvislosti je křesťanská filozofie nucena věnovat pozornost teodicei - výkladu existence zla ve světě, které neodporuje všemohoucnosti a nejvyšší dokonalosti boží. Zlo se nechápe jako vlastnost hmoty, poněvadž ta je koneckonců také stvořena bohem, ale jako „odpadnutí od boha“, jako „vzpoura“ proti bohu. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že svět tvoři potenciální prostor pro existenci zla, raně křesťanské učení se o něm vyjadřuje vesměs s pohrdáním a odporem. O světě převládá mínění, že je naplněn démony (zlými duchy), kteří podněcují člověka k nepřátelství k bohu, dusí v něm hlas „přirozeného zjevení“ a vyvolávají tak potřebu nápravy, tj. zjevení zvláštního. Pro tuto fázi vývoje křesťanského učeni je příznačné, že východisko z předpokládaného rozporu mezi světem a bohem se opět hledá v požadavku morální, etické povahy - v odvráceni od smyslového světa.
Tato koncepce má ovšem také závažné důsledky teoreticko-poznávací. Vede k podceňování zkušenostních složek poznání ...
