VACEK, MIROSLAVNA ROVINU
Bez studu a bez příkras
Periskop, Praha, 1994
fotografie Karel Mevalda
1. vydanie
ISBN 80-901746-0-4
autobiografia, história, podpis autora
248 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 377 g
tvrdá väzba
stav. dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-2*
VELEL JSEM DIVIZI, ARMÁDĚ I FRONTU
Opravdu jsem frontu nakonce velel, ale zdaleka ne hned po příchodu z Akademie generálního štábu. Muselo uběhnout ještě devět let, než se tak stalo. Devět let, která při nezasvěceném pohledu nepředstavují ani tak dlouhou dobu, ale jak pro koho. Mně se občas zdálo, že při té práci stárnu nějak rychleji, než obracím listy v kalendáři. Příčin mohlo být jistě mnoho. Nedostatek zkušeností, které jsem dost často musel nahrazoval větší intenzitou práce, celková vypjatost vojensko-politické situace ve světě a z ní vyplývající požadavky na armádu, řešení zdánlivě bezvýznamných každodenních záležitostí, které patří také k životu, ale i mnoho zbytečných, byrokratických úkonů, kterých jsme se jen s obtížemi a zdlouhavě zbavovali a mnohých se nezbavili dokonce vůbec. Zákonitě to byla léta úspěchů i nezdarů, velká, větší, ale také úplně normální, malá cvičení, stovky a tisíce hodin strávených u podřízených útvarů ve snaze pomoci řešit jejich problémy, konfliktní situace s nadřízenými, ale i podřízenými, vlastní omyly a chyby, starost o výstavbu objektů důležitých pro obranu republiky, ale i péče o lidi a vojenskou techniku.
Když jsem pracoval ve funkci náčelníka štábu divize, měl jsem pocit, že dělám víc než můj velitel. Mnohdy mi vydal úkoly až ve večerních hodinách, kdy se vrátil se spoustou problémů od útvarů. Měl toho jistě také dost, ale pro mě a některé důstojníky štábu to byl signál, že máme před sebou ten den už třetí osmihodinovou šichtu. V té době jsem ale nedoceňoval jednu věc. Že jako náčelník štábu-první zástupce velitele jsem sice hodně pracoval, ale zodpovědnost nesl právě velitel. Mnohé z toho, co pro mě zůstávalo utajeno, jsem však mohl vzápětí po absolvování Akademie generálního štábu zakusit sám na sobě.
Snad jediné, co bych chtěl popřít, ale nemohu, bohužel, přesvědčivě dokázat, je to, že jsem nedychtil po dalších funkcích. Argument je snad pouze jeden. Většina lidí je normálních a s vyššími funkcemi si připouští i větší zodpovědnost. Výjimky i tehdy potvrzovaly pravidlo. V tom jsem byl asi dost neschopný, a proto jsem se nestal ani výjmečným. Přesto mi dnes někteří pánové stále připomínají moji závratnou kariéru, kterou přičítají pouze období tzv. normalizace. Nebudu se přít. Ale i já mám příklad. Z plukovníka jsem se stal armádním generálem po čtrnácti letech služby, když jsem předtím získal veškeré dostupné vojenské vzdělání a prošel nezbytnou praxí u vojsk. Nedávno nám pánové předvedli, že když je dobrá vůle, lze totéž v sametu stihnout na jedné funkci náčelníka generálního štábu za necelá dvě léta. Znám v naší armádě jenom jednoho člověka, který to stihl rychleji. Byl to armádní generál Alexej Čepička. Tomu to ovšem „přilepily“ na ramena všechno najednou a nesnažili se předstírat „normálnost" takovéhoto „revolučního“ aktu.
Tehdejší ministr národní obrany a“mádní generál Martin Dzúr mě ustanovil velitelem 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Musím přiznat, že ne on, ale někteří pod ním se ptali, zda je pro mě přijatelné, abych se vrátil tam, kde jsem před sedmi lety skončil jako řadový pracovník štábu. Sám pro sebe jsem si jejich obavy rozluštil tak, zda v Karlových Varech a jejich blízkém okolí nemám z té doby pověst nemakačenka, opilce či hlupáka. Netrpěl jsem tímto komplexem a nestyděl jsem se ani za své politické a občanské postoje z předcházejících let. Pokud si snad někdo myslel, že mé sebevědomí bylo podepřeno tím, že většina důstojníků musela po roce 1968 odejít do zálohy, tak se mýlí. I od karlovarské divize odešli, ale podstatná část z nich, kolem 90 procent, zůstala sloužit.
Já jsem v tom, že se vracím, viděl i některé přednosti pro sebe. Znalosti z předcházející služby byly nezanedbatelnou výhodou. Zkuste si představit, jaký objem faktů je nutné si osvojit, než můžete alespoň nabýt dojmu, že rozhodujete o záležitostech spadajících do naší kompetence opravdu kvalifikovaně, na profesionální úrovni.
Karlovarská divize patřila tehdy ke svazkům stálé pohotovosti, což znamenalo, že byla schopna s počty osob a techniky, které měla už v míru, začít plnit bojové úkoly a v průběhu jejich plnění pak zmobilizovat zbývající, méně podstatnou část osob a dopravní
