HERITES, FRANTIŠEK - TŘI CESTY

HERITES, FRANTIŠEK

TŘI CESTY

J. Otto, Praha, 1927
ilustrácia P. Dillinger
500 "číslovaných exemplářů na ručním papíře Van Gelderově"

beletria, román, literatúra česká, číslovaný výtlačok
124 s., čeština
hmotnosť: 396 g

tvrdá väzba (dobová preväzba s voviazanou orignálnou obálkou)
stav: veľmi dobrý, výtlačok č. 245/500

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Starý Vencl stál opodál a závistivě prohlížel si kočár, který byl přijel pro pana Valentu.

Nebydlil již v bytě dřívějším, v ulici; bydlil na náměstí, v celé řadě pokojů, zcela nově a elegantně zařízených.

K Vendovi se přidružila Voršila.

„Jsou to tak změny! “ řekla, ukazujíc na povoz, čekající před domem.

„Ba, jsou, “ přisvědčil stařec.

Nebylo ani možno, aby byl požádán za dopravu na pout r-skou. Neměl již slavného svého spřežení. Šimla skončila život vysílením a ranou do hlavy; bryčka rozpadla se v prvky, z nichž byla složena, a tyto prodány jednotlivě, když se nenalezl milovník, který by je koupil pohromadě pro některou sbírku starožitností. On sám, majetník, starý Vencl, byl v městském špitále, živ z almužny současníkův a zbožné mysli předků, již odkazy dobročinnými pamatovali na bídu budoucích.

A přece, jako by byl zkrácen v starých právech svých, jako by mu bylo ukřivděno, Venci se hněval a zlobil.

„Jo, těm už teď není všecko po chuti —“ řekl s trpkostí člověka uraženého ve svých nejlepších citech. „Kde pak! Inu ovšem... I to se podívejme! “ zvolal s ironickým podivem, když koně u kočáru zařehtali a nedočkavě a netrpělivě hrabali půdu, podkovami cinkajíce o dláždění. „Je tohle nějaká bujnost! “ posmíval se, ze žárlivosti patrně, i jal se vypravovati Voršile, kterak on v rukou měl docela jinou krev,,, — ne šimlu, “ podotkl — ale za svého mládí, když byl u hraběte Fésteticze, dole v Banátu a Slavonii. To jezdili spolu! To byla radost! Hrabě ani jinak nejel, nežli s ním A ji-

nak to nešlo, než jako když hrom bije — přes hory, doly, v jednom trysku... A čtyřspřeží muselo se obrátit na takovém místečku jako talíř!

„Co pak to — ale tohle je nějaké panstvo! “ podotkla Voršila, přetrhujíc další líčení slavných dob Vendových a zlomyslně ukazovala na Valentovy, již vycházeli z domu. Dávno již u nich nebyla. Nová paní propustila ji hned po svém příchodu; nemohla jí potřebovat, staré, šedivé báby, těžkopádné a nemotorné; vzala si služku mladší, čilejší a čipernější.

Babce nebylo tehdáž zle; měla aspoň padesát zlatých úspor a všecko příbuzenstvo se o ni tahalo. Každý ji chtěl vzíti k sobě, míti ji u sebe, aby mu bohatství své odkázala; lákali stařenu všemožnými sliby. Zvolila konečně vzdálenou sestřenici, která měla domek s mužem na polovic, i půjčila jim peníze. Přišla však o ně. Domek byl prodán v exekuční dražbě a majetníci odešli kamsi do Vídně na práci. Voršile nezbyla nežli mošna a hůl žebrácká. Do špitálu jí nevzali, neboť nebyla městská jako Vencl.

.....................................................................................

... posledná veta ...

Ve spánku se tak dobře na všecko zapomíná!