Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

sobota 1. februára 2020

FORMANOVÁ, EVA - PORAŽENÝ

FORMANOVÁ, EVA

PORAŽENÝ
povídka

Václav Petr, Praha, 1939
edícia Atom (104)
obálka Jaroslav Šváb
600 výtlačkov

literatúra česká, próza krátka, poviedky, podpis autora,
80 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, prebal mierne poškodený

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Povídka Evy Formanové, to je opravdu dobrý začátek. Na první práci je podivuhodně hotová, není v ní rozpačitých vycpávek, nemaskuje lyrikou neschopnost vytvářet děj a osudy herců této tragické komedie. Půdorysem povídky je trojúhelník jmen: Josef, Vojtěch, Františka. Nelekejte se, nejde o zbanalisovaný trojúhelník manželských nevěr, to by bylo opravdu málo pro tvůrčí ctižádostivost Evy Formanové. O co jde? Je to historie parasitní duše, rozpolceného ubožáka bez vůle, posedlého slabošským obdivem ke vzoru toho, který „uskutečňuje hrdinský sen." Uctívaný Vojtěch, výsměšný a dobyvatelský, jdoucí směle a jistě od úspěchu k úspěchu, je zrcadlem Josefova tragického opičáctví, jehož kolísání mezi uctíváním a nenávistí je hlavní kulisou děje. Toto okukování cizího života, toto uspokojení s plížením se ve stopách dobyvatelského protichůdce, tento konflikt pružné a lehké duše s těžkou a trpkou, je ve zkratce osnovou příběhu. A Františka? Zlá a ošklivá blíženkyně Josefova, jen jiná podoba jeho ubohosti, nenávistná držitelka ponižujícího tajemství Josefových masek - je tou třetí ve hře sil útkujících povídku. Hranice beznaděje je dosaženo. Hraný a lhaný život končí hanbou útěku, končí bez hrdosti ubohých - ale proč říkati všecko?









Na procházkách, den ze dne stejných, Josef vytrvale přemýšlí o svém osudovém vztahu. Čím déle Vojtěcha zná, tím méně rozumí jeho pravé podobě, tím vzdálenější a uzavřenější je mu oblast jeho života. Několik podrobností, které snad probudí obdiv a zvědavost povídálků, neříká skoro nic. Josef často zaslechl vypravovat o jemném přepychu, který si Vojtěch oblíbil, úskokem se dověděl ledacos o jeho sběratelských zájmech, o znamenité galerii lidových primitivů, o řadě vzácných tisků, o knihovně, která udivuje bdělým a znaleckým výběrem. Nikdo však neřekl, že tyto záliby, které by lehkovážný pozorovatel snad prohlásil za pouhý ješitný rozmar bohatého muže, jsou podepřeny upřímným zaujetím a nepředstíranou láskou.

Nikdo nemluví o Vojtěchově nechuti k maloměšťácké zatuchlosti, nikdo nezdůrazní jeho odmítání všednosti, ani odpor k přetvářce a pokrytectví. Všichni se ovšem, jako na povel, podivují jeho hezké ženě a všichni se jí nadšeně dvoří, kdykoli se objeví v klubovně nebo na některé z výstav „Sdružení“.

Krása té paní — její snědá, přespříliš pravidelná tvář — často připomněla Josefovi rozvitý kalich tmavého květu. Výraz jejích očí byl smutný, okouzlující a záhadný, přece však tak málo osobitý, že se spíše zdál podoben pohledu loutky. Ta žena se nikdy nesmála, ba usmívala se zřídka kdy, a její zamlklost bývala plna chladu a záměrnosti, jako by — bezděčně snad napodobujíc Vojtěcha — úzkostlivě střežila soukromí a nedotknutelnost svého nadřaděného světa.

Nic z toho, co Josef za léta o způsobu Vojtěchova života vypátral nebo sám uhodl za nedělních odpolední, kdy s plachým smutkem přihlížel veselosti, kterou neuměl sdílet, ani zpola nenasytilo jeho zvědavost, neutišilo nerozumnou žádost, proniknout a neskresleně poznat sám základ Vojtěchovy osobnosti.

Povšiml si, jak náruživě uctívá Vojtěch radost, za jeho posměvačným klidem často spatřoval odvážné vypětí nikdy neuspokojené ctižádosti, vytušil jeho touhu po dobrodružstvích, kterým jeho statečná obraznost patrné nestaví mezí. Nepřestává se nadšeně podivovat svěžesti jeho smyslů, jemné citlivosti nervů, podivuhodně neporušenému jeho mládí. Trápí ho však, že se mu nepodaří prohlédnout pravou podstatu oněch radostí, lituje, že je mu odepřeno uhodnout, jakáže vlastně jsou výlučná dobrodružství, která Vojtěch najisto prožívá. Je uražen a zarmoucen vědomím, že se o nich nesmí zhola nic dovědět.

Vojtěchovy záliby do nekonečna zaměstnávají nadšené obdivovatele, každý jeho krok i sebemenší úspěch bývají dopodrobna, ba přespříliš důkladně rozebírány. Ani jediný z těchto výkladů však nic nového nezjeví, spíše jen Josefa roztrpčí trapnou nicotností. Všichni ostatně říkají totéž: vynášejí Vojtěchovy úspěchy u žen, (Josef ovšem brzy poznává, že Vojtěch o ženy nedbá, že nad ním nemají pražádné moci) vychvalují jeho obratnost a jistotu ve střelbě, v jízdě na koni, důvtipnou smělost v šermu. Horlivě vypravují o umění, s nímž na cestách umí vychutnat rozkoše ustavičné změny. Ženy arci nade všecko zdůrazňují Vojtěchovu dvornost a dokonalost v tanci.

Ale což tito směšní a úlisní pitomečkové, zamilovaní jen a jen do vnějšího lesku a do okázalosti, umějí promluvit o člověku? Jak zlomyslně asi by se Vojtěch smál, kdyby se uviděl v zrcadle takové pošetilosti.

— Jenom já chtěl být jiný, Vojtěchu, jenom já jsem si přál dovědět se o tobě mnohem víc. Proč jen jsem neuměl hned napoprvé potlačit svou nemírnou zvědavost, proč jen jsem s větší rozhodností neodpíral touze vetřelecky překročil hranice tvého radostného a silného světa? Nepředvídal jsem, jak přísně mě pokářeš za moji smělost. Ani v nejodvážnější představě jsem nedomyslil, jak spoutáš moji vůli, jak zlomyslně se přičiníš, aby nepolevila choroba mé nepřiměřené oddanosti, netušil jsem, jakým zármutkem mě potrestáš za účastenství, které ti — nezván — projevuji. Jak se teď skončí tvoje hra s mým podivínským životem?

............................................................................................

... posledná veta ...

Věru tě po právu kdekdo jmenuje bláznem, pakliže takhle chudácky a nemotorně chceš vyzrát na život.