KLENKOVÁ, HANA
NÁŠ PRESIDENT
Listy o životě doktora Edvarda Beneše
Melantrich, Praha, 1947
edícia Pramen četby (1)
obálka Jaroslav Štochl, Jaroslav Šváb
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
životopisy, literatúra česká, podpis autora
112 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 300 g
tvrdá väzba s prebalom (zrejme dobová preväzba mäkkej väzby)
stav: veľmi dobrý, podpis autorky na patitule
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-2*
Kniha o životě a díle presidenta Edvarda Beneše, kterou vám v prvém novém ročníku Pramene četby předkládáme, budiž vám životním povzbuzením, co může vykonati i nejchudší jednotlivec, má-li v sobě sílu odhodlání něčím být, poctivě žít a pracovat. Sám president Edvard Beneš byl synem kožlanského chalupníka (jako Masaryk kočího), byla doma u nich častá nouze o peníze, všichni byli zapraženi do perné práce malého hospodářství. Dědeček, nejméně zdatný člen rodiny pro své stáří, vstával k práci již o čtvrté hodině ráno. Matka presidentova jako dívka sloužíj vala a později, když se vdala, sama sekávala na poli kosou, orala, vláčela, žala. Otec pana presidenta prý měl prsty na rukou prací tak zmrzačelé jako pahýly. Malý Edvard musel jako dítě mnoho doma vypomáhat. Žilo se nejskrovněji, k snídani vařívala se česnečka, v poledne bývala vodová polévka. Nebylo na studování a Edvard sám měl být ševcem. Bratři, kteří studovali, sami vzájemně si vypomáhali. Kniha přítomná, která i tyto počátky života presidentova líčí, ukazuje právě vám, jaké houževnatosti bylo potřebí, aby chudý chlapec pronikl jako student a stal se v životě tím, čím je. Bylo tu mnoho uskrovňování a silné vůle, která přemáhala nesnáze i tehdy, když v životě bylo nejhůře. Edvard Beneš se mnoho učil a pracoval, než mohl dobýt tak skvělého místa v národě, jako první muž svého lidu. Když společně s Masarykem bojoval v cizině za první války za naše osvobození, i tu žil velmi skrovně, bez chvíle oddechu, ale věděl vždycky, co chce a kam cílí, poněvadž pracoval pro svůj národ s láskou uvědomělou. V nejtěžších letech za poslední války poslouchali jste mnozí jeho řeči k nám z ciziny. Byly všem útěchou a nadějí. Věřil vždycky pevně v naše osvobození a před svým návratem do vlasti ještě volal: „Občané českoslovenští! Vyjdeme z této války zase vítězní, sjednocení, svobodní. Musíme se však učit z chyb a z nedostatků minulosti stejně jako ze svých nových úspěchů a vítězství... Mějte víru v tento nový život a mějte všichni odvahu se k němu mužně, beze strachu a poctivě probojovat. “
Ve vás, mladí čtenáři, je největší víra v budoucnost národa. Ve vašem jednání a v dobrém a krásném vašem životě. Vy si utvoříte své štěstí jedině sami, a utvoříte národ šťastný, nebo těžko a bolestně žijící. Kniha, kterou vám do ruky vkládáme, chce vás k tomuto štěstí přiblížit právě dobrým příkladem jednoho z největších českých lidí, ne slovy, ale celou jeho životní podstatou. Jsme rádi, že můžeme jí po letech krutého poddanství opět zahájit svou sbírku knih a přejeme si, aby vám byl Pramen četby nadále takovou posilou a radosti jako býval v prvních a temných letech války. F. P.
List šestnáctý
22. dubna 1946
Když ses včera večer učil, Jene, udělal jsi něco, co mne hluboce vzrušilo. Vstal jsi a zavřel jsi radio, protože Tě vyrušovalo z práce. To otočení knoflíkem, ten pohyb, ten mě vzrušil, protože — nevím, jak bych to pověděla — protože prostě mně byl strašlivě známý. Tisíc myšlenek se s ním naráz vyrojilo, a jaké to byly bolestné, zlé myšlenky!
Trvalo to celých šest let. Chodím a otáčím knoflíkem, protože nemohu, nechci, nebudu poslouchat ty strašné věci, které z toho přístroje vycházejí. Udělám několik kroků, uběhne několik minut a já otáčím knoflíkem znovu. Což kdyby říkali něco, co musím vědět? Což kdyby se ve světě náhle nějakým zázrakem věci obrátily k našemu dobru? Musím poslouchat, musím. A za chvíli: Co to říkají? Co si to vymyslili? Že jsme věrni říši, že budeme spolupracovat? Ne, nechci to poslouchat. Běžím a otáčím knoflíkem zpět.
Můj Bože, opravdu to tak bylo. Jaký to byl divný, ubohý, zmatený život v těch dnech, kdy se Němci pokoušeli udělat z nás otroky. Řekla jsem dobře „ve dnech“. Protože večery a noci byly jiné. Jako bychom se byli z pološílených, ponížených, vyděšených tvorů změnili ve zcela jiné bytosti. A jako by se ty skřínky, od kterých jsme ve dne vyděšeně ustupovali, také změnily. Seděli jsme u nich bdělí, napjatí, pevní a sebevědomí a poslouchali jsme, jak nám povídají o zcela jiném životě a světě, než byl ten kolem nás.
Můj drahý hochu, byl jsi tenkrát ještě velmi malý, když se to dělo.
A začalo to jednoho říjnového večera roku 1938 právě u té podivné proměnlivé skřínky. Do toho večera jsme byli ještě velmi sebevědomí. Ještě před půl rokem se naši muži postavili jako pevná skála na hranicích, když němečtí vlci začali obcházet a jen vztekle zaskřípali zuby, když viděli, jak celý národ vstal. Ještě před měsícem jsme byli pevní a nezlomní. To bylo v září, když president republiky zavolal všechny muže do zbraně, aby šli hájit pohraniční kraje naší země proti Hitlerovi.
Jak vstali, jak se hnali jako bouře, jak jásavě letěli bránit nedotknutelnost země — a jak se potom vraceli jako zbití psi a lámali v bezmocném vzteku a zoufalství pažby pušek, neboť poznali, že všechno překrásné odhodlání bylo nadarmo.
Žádný československý člověk do nejdelší smrti nezapomene na slovo Mnichov, protože tam to bylo, kde hrstka lidí zničila v několika hodinách život československého národa. Tam naši zem zmrzačili, tam nás osekali, tam nám vzali překrásné kusy naší země a ještě si při tom řekli: „Zachránili jsme mír pro svět tím, že jsme obětovali Československo. “
Potom přišel pátý říjen. A tam u té skřínky, kterou jsme střídavě nenáviděli a milovali, tam to začalo. Nejdříve přišla bolest a beznaděj tak krutá, jako by se byl přiblížil konec života.