PRAŽÁK, PŘEMYSLNERUDA O HUDBĚ
Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (54)
hudba, hudobná teória,
31 s., čeština
hmotnosť: 234 g
tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Bedřich Smetana má v projevech Nerudových hudby se dotýkajících postavení velmi význačné, ba můžeme říci přímo výsadní. Od prvního osobního setkání, provázeného určitou vzájemnou nedůvěrou, prošel Nerudův vztah k Smetanovi bohatým vývojem rostoucím z prosté sympatie k oddanému přátelství a chlapsky ryzí lásce. Nebyl to však jen prvek osobní náklonnosti, jenž předznamenával Nerudův vztah k Smetanovi. Neruda dovedl nad to s obdivuhodným instinktem vystihnouti, jaký zjev vyrůstá ve Smetanovi české hudbě i celé naší kultuře a nebyl ani na okamžik v pochybnostech, kde je jeho místo v bojích o Smetanu. Proto také jeho projevy Smetanou se obírající, jichž se tu pro omezenost místa možno ovšem dotknouti jen letmo, jsou od počátku značeny základním tónem nadšení, víry a očekávání nej vyšších hodnot od Smetanova genia. Neruda za celou dobu svého života nezakolísal v přesvědčení o hodnotě Smetanova díla. Je pravda, že najdeme v jeho Smetanovských projevech některé mezery, ale najíti bezpečnou odpověď na otázku, co bylo jejich příčinou, se těžko podaří. Skutečností nezvratnou je, že Neruda neváhal nikdy ani na okamžik býti uvědomělým propagátorem a obhájcem Smetanovým a že právě v době nej prudších bojů o Smetanu zasahoval on nejdůrazněj V roce 1872, v době nově se rozvíjejících bojů o Smetanu, uveřejňuje Neruda v Národních listech Smetanův souhrnný portrét. Je zajímavý po nejedné stránce. Jeho význam vynikne tím více, když si uvědomíme, že Neruda tu hodnotí Smetanu už zcela v duchu dnešního názoru, ač v době psaní portrétu uplynulo teprve 9 let od počátku Smetanovy činnosti v Čechách a největší díla čekala ještě v jeho duši na své uvolnění pro světlo tohoto světa. Zřejmou tendencí této práce Nerudovy bylo ukázati veřejnosti, kdo to vlastně Smetana je a vylíčením velikosti jeho zjevu novostí a výbojností mistrových děl namnoze desorientovanou veřejnost uvésti na správnou cestu.
Neruda sledoval se zájmem všechny kroky Smetanovy, upozorňoval opětně na premiéry Smetanových děl a jejich význam, domáhal se repris jeho oper a zasahoval delšími i kratšími poznámkami a celými články, kdykoli toho situace vyžadovala.
Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy, Libuše, Tajemství — pro každou z těchto oper najde Neruda slova obdivu, upozorňuje na ně své čtenáře a sám pro sebe měří na jejich krásách své přesvědčení o jedinečnosti Smetanova genia. Zvláštní zalíbení nalezl Neruda v Daliboru, v němž zejména duetto Milady a Dalibora z druhého jednání mu doslova učarovalo. Několikráte skvělým rouchem slovním a bohatstvím obrazového přirovnání líčí nemizící dojem, jejž v něm zanechalo toto „obrovsky vznešené finale, jemuž v celé dramatické literatuře není žádné finale rovno“. V Braniborech v Čechách mu připadají ženská tercetta jako hudba z jiného světa a zejména ho oslňují skvělé sbory prvního jednání; na výtku kteréhosi kritika, že Smetana dává v této opeře zpívati sboru pražské luzy, vtipně v zastoupení Smetanově slibuje, že Smetana napíše operu komickou a v té budou sbory — velkostatkářů.
