BEDNÁŘ, KAMIL
OHLASY SLOVA K MLADÝM
Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (55)
literárna teória
35 s., čeština
hmotnosť: 234 g
tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Nechť mi není kladeno za zlé, vypůjčím-li si z článku V. Černého ještě obhajobu mladé poesie proti výtkám, že je asociální: „Především budiž řečeno jasně, že nikdo nemá nejmenšího práva komandovat nejmladší naše básníky k těm či oněm obecným zájmům a názorům. I bez nich by mohli vytvořit významné dílo básnické.“ „Básnická družina Jarního almanachu však nesociální není. Položili jsme si tuto otázku již ve svém úvodu k almanachu a budiž nám dovoleno opakovat z něho několik vět: „Jsou básníci této družiny asociální? Nevěřím tomu. Co víme o několika z nich, protiví se tomu podezření. Jsou-li většinou chladní k ideologiím a sociálním programům, plyne to z jejich zásadního stanoviska k realitě, z jejich názoru o nestejném významu otázek: představa hromadného cíle a obecného programu, ideový aparát, jímž nazírat a řešit problém uspořádání lidského společenství, vyplynou nutně z nové představy člověka (o niž usilují především). Věc uspořádání problémů, nikoliv jejich potlačování.“ Nuže, správnost tohoto mého mínění je nečekaně potvrzena analysou, již podnikl na sobě a vrstevnících Kamil Bednář: „Směr dolů, jenž přiměl mladé lidi, aby v sobě sestupovali až nejhlouběji, tam, kde teprve najdou, čeho by se sami v sobě pevněji zachytili, je jenom prvním směrem. Bude-li nalezen základ bytosti nerozhlodaný a neotřesený, dostaví se opět pohyb opačný: stoupání od sebe nejhlubšího k sobě povrchovému, k člověku civilisovanému, společenskému, se vztahy k lidem, myšlence, minulosti a budoucnosti. K člověku, ovšem, k člověku novému,“ a ještě: „Hledati dále nahého člověka a učiniti jej východiskem pro stavbu nového člověka společenského..." Že nezapomenou na sociální stránku životní, že nebudou uvolňovat pouta, která lidského jednotlivce váží k celku, plyne přece už ze zřetele elkového, jejž mladí básníci uplatňují na rozdíl od doby předchozí, z jejich odporu k atomisaci a relativisaci člověka, již s oblibou pěstovala právě doba předešlá. Opakuji: Mladí jen obracejí postup a pořad dvou souvisejících a na sobě závislých zájmů a úkolů, majíce za to, že ideologie sociální a ideál sociálně politický vyplynou jako následek a výraz z prožitku člověka a z představy o jeho povaze a poslání. Nejsou nesociální (a rád bych věděl, neplní-li básník svou nejvlastnější sociální funkci už tam, kde hledá, co je v člověku základně dáno, usiluje o nejvyšší míru duchovní ryzosti a čistoty a buduje novou koncepci lidskosti), ale rozpojují, rozlišují zájem sociální a interes politický. A o tom lze jen říci, že ten, kdo roztříští tuto falešnou a zapeklitou záměnu, velmi se zaslouží. Zrovna tak jako ten, kdo zamezí nedomyšlenou identifikaci dvou jiných, neorganicky srůstajících představ: představy duchovnosti či vniternosti a představy reakčnosti. Jedním slovem: zvnitřnění poesie naprosto není odklonem od lidského universa. Hájíc vnitřní život, klade poesie odpor oněm mocnostem světa, jež vytvářejí lidskou „universalitu“ tím, že mění člověka v zlomek stáda a mrzačí samostatnou část jeho sama. Cesta k universu, k národu, lidstvu vede přes osobní nitro, a v sobě samém mám nejvíc naděje, že se setkám nejen se mnou, ale i se všemi ostatními, jdu-li v sobě dostatečně hluboko. Až tam, kde z podstaty sama ducha vysvitne, po imperativu svobody, i imperativ lidské vzájemnosti!“