THOMA.ZDENĚKZEMĚ BOHŮ A DÉMONŮ
Panorama, Praha, 1984
edícia Cesty
mapy Karel Zpěvák
fotografie Zdeněk Thoma
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 31.000 výtlačkov
cestopis, geografia
232 s., 16 s. čb fotografií, 24 s., far. fotografií, 6 máp, čeština
hmotnosť: 675 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
4,00 €
*H-TV-3*
„Co nejkrásnějšího jsi viděl v Nepálu?“ zpovídali mě známí po návratu a mysleli na bělostné štíty Himálaje, na bohatě zdobené dřevěné pagody, na sněžného muže i na kláštery ztracené v klínu hor.
Co jim odpovědět? Nejel jsem do Nepálu jen za horskými vrcholy či za uměleckými památkami. Přitahovali mne především jeho obyvatelé. Všude, v ulicích prastarých měst, na vesnických návsích, v divokých horských údolích, jsem se setkával s nevšedními a hrdými lidmi, kteří mne přijímali s přátelským úsměvem.
Na první pohled se zdá, že v Nepálu žijí lidé, jejichž představy o životě, blahobytu, štěstí, práci nebo třeba o hygieně se s našimi představami příliš nesrovnávají. Když jsem se s nimi seznámil blíž a pozoroval jejich každodenní činnost, úsilí, snahu, poznal jsem, že i oni mají stejné radosti i starosti, city i zájmy, a uvědomil jsem si, jak je svět ve své zdánlivé odlišnosti vlastně jednolitý. Když se mne teď přátelé ptají, co jsem viděl v Nepálu krásného a úžasného, odpovídám:
..Viděl jsem svatého muže, jak si sype na hlavu popel; mladou ženu v sárí, tisknoucí pevně v náručí své dítě a šťastně se usmívající; vesnického kluka, který poprvé v životě spatřil traktor a úžasem ztratil řeč; babičku ze zeleninového trhu, co plácla posvátnou krávu užírající její zboží: evropského „hipíka“ prokouřeného hašišem, který sedával pod Šivovou pagodou a klaněl se Slunci i Měsíci; otrhaného horala, jenž šlapal sedm dni po horských stezkách, aby mohl navštívit biograf; ženicha s květinovým věncem kolem krku, poprvé se dotýkajícího své ženy, kterou mu vybrali; osmiletého žebráka bez domova, vozícího se se mnou na rámu bicyklu; šerpské nosičky, které si do černých vlasů vetkly červené květy rododendronu a rozeběhly se s výskáním k vesnici...“
O tom všem je tato kniha.
ÚDOLÍM KÁLÍ GANDAKÍ
Kdysi jsem četl nádhernou knížku: Tajemný Mustang. Nepojednávalo se v ní o koních, ale o tajuplném území ležícím na náhorní plošině u tibetských hranic. Barvité vyprávění francouzského etnografa Peissela, který se jako jeden z mála cizinců do Mustangu dostal, nás s Petrem tak okouzlilo, že jsme zatoužili osobně poznat život chudých obyvatel tohoto kdysi samostatného království. Území v srdci velehor, dosud zcela nedotčené vlivy naši civilizace, kde žijí hrdí svérázní lidé stejně tak jako před staletími. To by byly snímky a skutečné dobrodružství!
Po nepálských horách však cizinci nesmí putovat, jak se jim zachce. Vysokohorská turistika, které se v Nepálu říká anglicky trekking, podléhá - stejně jako horolezectví - určitým pravidlům. Každý turista musí podat žádost o povoleni cesty doloženou vlastní fotografií. Podle délky trasy se vybírá i poplatek: kolem sedmdesáti rupií za týden. Povolených oblastí není mnoho, ale občas přibývají další. Nepálský trekking se stal hitem posledního desetiletí. Snad proto, že poskytuje romantiku objevitelských cest v podivuhodně krásné velehorské přírodě. Stále více cizinců se vydává pěšky do rozsáhlého podhůří Himálaje, překonává vysoké průsmyky, vystupuje na nepříliš náročné vrcholy a poznává rázovité vesnice ztracené v dalekých údolích za mnoha horskými hřebeny. Ze sto padesáti tisíc zahraničních návštěvníků, kteří každoročně přijíždějí do Nepálu, se jich na vícedenní pěší túry do hor vydává asi pětina. Některé trasy lze projít za pár dní, po jiných se dá putovat třeba měsíc.
Úředník na imigračním úřadě nám Mustang (nepálsky vlastně Mustán) v žádosti rázně škrtl. Získali jsme pouze povolení projít náročnou trasou z Pókhary údolím řeky Kálí Gandakí na sever do oblasti posvátného Muktináthu a zpět dalším údolím řeky Maršjangadí. Během tří týdnů můžeme uskutečnit jednu z nejkrásnějších túr v Himálaji a obejít celý masív osmitisícové Annapúrny. V jednom místě, v Džomsomu, se dostaneme do vzdálenosti necelých čtyř denních pochodů od opevněného hlavního města Mustangu Lo Mantangu, kde dosud žijí dědiční králové, uznávající v posledních dvou stoletích svrchovanost nepálského vládce. Úředník však stroze zdůrazňuje, že oblast Mustangu je pro turisty přísně uzavřena.
„Požádejte o povolení pro cestu do Mustangu až v Džomsomu!“ radí nám Čátur. „To je středisko okresu, v kterém leží i oblast Mustangu. Na tibetských hranicích je dnes už klid, tak vám to snad povolí. Dám vám adresu na zaměstnance naší obchodní firmy, který v Džomsomu pracuje. Určitě vám pomůže ...“
„A co když to nevyjde?“
„To záleží na vás. Já myslím, že v těch horách vás stejně nikdo nezadrží, když půjdete načerno . . .“
Je rozhodnuto. V Káthmándú déle sedět nehodláme. Nakupujeme větší množství potravin - zásoby pro dobu, až se budeme potají plížit stezkami z Džomsomu do Lo Mantangu. Hned na příští ráno si rezervujeme lístky na autobus do Pókhary.
Pókhara leží 125 kilometrů na západ od Káthmándú a je s ní spojena moderní silnicí dokončenou v roce 1974. S přihlédnutím k místnímu terénu, rozvážné jízdě nepálských řidičů a povážlivému technickému stavu vozidla jsme se ani nedivili, že jsme v autobuse strávili celý den.
O Pókhaře se tvrdí, že je to město, dokonce dvacetitisícové, ale její vzhled ničemu takovému nenasvědčuje. Zvláště jižní část rozhozená mezi letiště a velké jezero Phévátál Evropanovi připomíná vesnické letovisko. Třebaže Pókhara leží v nižší nadmořské výšce než Káthmándú, k bílým horám je blíž. Za jasného počasí se v klidné hladině jezera zrcadlí nádherné panoráma horského hřebene střední části Himálaje s dominujícím štítem Mačapučháré, v překladu Rybí ocas. Škoda že jsme se o tom nemohli přesvědčit, odpoledne se strhla bouřka a na horách seděla temná mračna.
Našli jsme si nocleh a vydali se k letišti. Je to docela obyčejná travnatá louka, na které se pase dobytek. Když zahouká siréna, letištní personál a pastevci zvířata s halasem odeženou a letadlo může přistát. Okolo stojí pár lepších hotelů a také několik turistických kanceláří. Už v autobusu jsme se dohodli, že by bylo lepší najmout na cestu do Džomsomu jednoho nosiče. Aspoň se tam dostaneme rychleji. V jedné kanceláři se informujeme, kde by se takový chlapík dal sehnat.
„To nebude snadné,“ pravil rozvážně šerpský majitel: „Obyčejně se jich tu kolem letiště potlouká spousta. Ted je však plná sezóna a zrovna dnes ráno šly nahoru dvě velké výpravy. Možná za pár dní.“
„My ale potřebujeme jen jednoho nosiče.“
„Tím hůř se vám ho podaří sehnat," říká Šerpa. „A asi vás to bude stát víc peněz.“
„Jak to?“ podivujeme se.
„Víte, oni nosiči nemají rádi, když musí jít sami. Nemají si s kým povídat, přijdou o spoustu legrace. Raději šlapou za míň peněz ve větší partě. No, zkusím někoho sehnat. Zastavte se zítra!“
Druhý den ráno před uzavřenou kanceláří potkáváme mladého chlapíka.
„Vy jste náš nosič?“ ptáme se.
Kouká udiveně, ale po té sugestivní otázce se pohotově chápe příležitosti. Jmenuje se Thamsin, je mu dvacet let, měří kolem sto padesáti centimetrů a postavy je spíše útlé. Krosna, kterou jsme mu připravili, váží pětadvacet kilogramů, unese ji vůbec? Hoch horlivě kývá hlavou. Najednou si připadáme jako vykořisťovatelé. Když však vidíme, jak Thamsin zavazadlem lehce pohazuje, obavy nás přejdou. Můžeme vyrazit.
