TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tita Livia dějiny od založení Říma I.-IV.
preklad Josef Pechánek
literatúra staroveká
366 s., čeština
hmotnosť: 240 g
tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu
9,00 € PREDANÉ
*svama* in *H-2-3*
(Od r. 287. do r. 289. od z. Ř.)
2. Quintns Servilius — neb on byl consulem se Spuriem Postumiem — následujícího roku proti Aequům vyslán jest a měl stálé ležení v krajině latinské. Nutný pokoj poutal vojsko v nemoc upadlé. Válka protáhla se do třetího roku za consulův Quinta Fabia a Tita Quinctia. Fabiovi mimořádně tento úřad odevzdán jest, poněvadž co vítěz Aequům mír dal. On vytáhl v naději nehrubě pochybné, že pověst jeho jména Acquy k míru přivede a poručil poslům do shromáždění národu vypraveným zvěstovati, že consul Quintus Fabius praví, že ze země Aequův mír do Říma přinesl a ze Říma že Aequům válku přináší touž pravicí ozbrojenou, kterou jim dříve k míru podal. Čím věrolomstvím a křivopřísežnictvím se to děje, toho že bohové nyní jsou svědkové a brzy že budou mstitelé; on však, jakkoliv tomu jest, že si přeje i nyní, aby Aequové raději sami od sebe litovati než skutky nepřátelské snášeti chtěli; lítost-li pocítí, že jim k dokázané milosti útočiště bude; pak-li ze zrušení přísahy se radují, že více při hněvu bohův než nepřátel válku povedou. Tato slova jimi tak málo pohnula, že by byli málem poslům násilí učinili, a že vojsko do Algidu proti Římanům vyslali. Jak se to do Říma zvěstovalo, vybídla více nevole z této věci než nebezpečí druhého consula z města. Tak postoupila dvě consulská vojska proti nepříteli v šiku upraveném, aby se bez prodlení potýkala. Když pak náhodou nemnoho dne zbývalo, vykřikne kdosi ze stráží nepřátelských: „Římané, to jest válku ukazovati a ne vésti! Když nastává noc, sestavujete šik. Delší části dne nám jest potřebí k boji, který nastává. Zejtřejšiho dne při východu slunce navraťte se na bojiště. Bude příležitost k bitvě, nebojte se!“ Těmito slovy rozdrážděno jsouc přivedeno jest vojsko zpět do ležení, i viděla se jemu noc nastávající dlouhou, anaž odložení boje způsobila. Zatím hoví arci tělům pokrmem a spánkem. Avšak jakmile se rozednilo, přišlo římské vojsko o mnoho dříve na bojiště, konečně vytáhli také Aequové. Seč byla s obou stran prudká, poněvadž Římané s hněvem a nenávistí bojovali , a Aequy vědomí svou vinou spůsobeného nebezpečí a zoufání, že by jim budoucně víra dána byla, nutilo posledních věcí se odvážili i zkusiti. Předce však neodolali římskému vojsku Aequové, a když zahnáni byvše v své území ustoupili, nebyly o nic více mysli nakloněny k míru, a vášnivý lid obořoval se na vůdce, že se odvážili potýkati se polem, kde Římané válečným uměním vynikají; Aequové že ku plenění a nájezdům lepší jsou a mnohé tu a tam zástupy že války lépe vedou než veliká spousta jediného vojska.
3. Zůstavivše tedy posádku v ležení vytáhli a vtrhli s takovým hlomozem v římské území, že až k hlavnímu městu postrach rozšířili. Nenadálá tato událost spůsobila také proto více polekání, že se ničeho méně obávati nemohli, než aby nepřítel přemožený a skoro v táboře obležený plenění pamětliv byl; a poděšení venkované hrnouce se v brány volali, že to není plenění, že to nejsou drobné zástupy lupičův, nýbrž zvětšujíce všechno planou bázní říkali, že vojsko a pluky nepřátelské se přibližují a brannou mocí proti hlavnímu městu se řítí. Od těch uslyšeli nejistou zprávu nejbližší a donášeli ji tím planěji jiným. Shon a pokřik volajících do zbraně nelišil se mnoho od zděšení, jaké bývá v dobytém městě. Náhodou vrátil se consul Quinctius od Algidu do hlavního města. To bylo lékem proti bázni. Utišiv shon a vyčítaje, že se bojí přemoženého nepřítele, rozestavil posádky po branách.
