DEMOSTHENOVY ŘEČI POLITICKÉEdvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči I.
preklad Edvard Novotný
DEMOSTHENOVA ŘEČ O VĚNCI
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči II.
preklad Edvard Novotný
XENOFONTOVY PAMĚTI O SOKRATOVI
Edvard Grégr, Praha, 1872
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Xenofontovy spisy I.
preklad "Jednota českých filologů"
literatúra staroveká
210 + 100 + 174 s., čeština
hmotnosť: 297 g
tvrdá dobová preväzba
3 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu
Hlava III.
Sokrates napomíná Chairefonta a Chairekrata k bratrské lásce a svornosti.
1. Zpozorovav pak kdysi, že Chairefon a Chairekrates, bratři a jeho známí, se sváří, pravil uzřev Chairekrata: Rci mi, Chairekrate, nenáležíš snad přece i ty k lidem, kteří za užitečnější považují statky než bratra? a to ačtě přec ony nerozumné jsou, tento však rozumný, ony pomoci potřebují, tento však pomáhati může, a mimo to oněch více jest, tento pak jen jeden.
2. Podivu hodno pak jest i to, myslí-li kdo, že mu bratři na újmu jsou, protože i jmění svých bratrů nemá, o spoluobčanech pak nemyslí, že mu na újmu jsou, protože i jmění spoluobčanů nemá, nýbrž zde může uvažovati, že lépe jest s mnohými bydleti a v bezpečnosti míti tolik, co mu stačí, než samoten žíti a veškero jmění svých spoluobčanů s nebezpečenstvím ve své moci míti, při bratrech však téhož poznání nemá.
3. I otroky kupují si ti, kdo mohou, aby měli spolupracovníky, i přátel si dobývají, ježto pomocníků potřebují; ale o bratry své nedbají, jako by ze spoluobčanův stávali se přátelé, z bratrů však nikoliv.
4. A přec velmi k přátelství přispívá původ z týchž rodičů a společné vychování, ježto i ve zvířatech vzniká jakási touha po soukojencích; krom toho pak i ostatní lidé váží si více těch, kdo bratry mají, než těch, kdo jich nemají, a méně na ně dorážejí.
5. A Chairekrates odvětil: Však kdyby, Sokrate, příčina rozepře nebyla veliká, tu snad by se slušelo, s bratrem se snášeti a ne pro maličkost se ho vzdalovati; neboť pokladem, jak i ty pravíš, jest přítel, je-li takým, jakým býti má; ale kdyby k tomu vše scházelo a on byl úplným opakem toho, k čemu by člověk usiloval o věci nemožné? —
6. A Sokrates pravil: Zdaž pak, Chairekrate, nemůže se Chairefon nikomu zalíbiti, jako právě ani tobě, či jsou lidé, jimž se i nemálo líbí? — Proto právě, Sokrate, odvětil onen, hodno mi, abych ho nenáviděl, že jiným může se líbiti, mně však, kdekoli se mnou jest, i slovem i skutkem více na škodu než k užitku jest. —
7. Načež Sokrates: Není-liž pak, jako kůň tomu, kdo neumí a přece se pokouší ho užívati, na škodu jest, tak i bratr, když se kdo, neuměje toho, pokouší s ním obcovati, na škodu? —
8. Jak pak bych já, pravil Chairekrates, neuměl s bratrem obcovati, znaje i dobrořečiti tomu, kdo dobrořečí, a dobře činiti tomu, kdo dobře činí; však tomu, jenž usiluje slovem i skutkem mě rmoutiti, nemohl bych ani dobrořečiti, ani dobře činiti, ba ani se o to nepokusím.
9. A Sokrates pravil: Podivně věru mluvíš, Chairekrate, žef bys psa, kdyby ti byl při stádech spůsobilý jsa a pastýře rád měl, k tobě však, kdybys se blížil, nevrlým byl, místo abys se naň rozhněval, dobrodiním chlácholiti hleděl, o bratru pak tvrdíš, že by byl sice velikým dobrem, kdyby byl k tobě, jakým býti má, a při tom nechceš, ač přiznávaje, že znáš i dobrořečiti i dobře činiti, o to usilovati, aby k tobě co možná nejlepším byl? —
10. A Chairekrates odvětil: Bojím se, Sokrate, že nemám tolik umělosti, abych Chairefonta takým k sobě učinil, jakým býti má. — A přec, pravil Sokrates, nemusí se, jak se mi zdá, nic zvláštního ani nového proti němu vymýšleti, nýbrž myslím, že tím, čemu i ty sám rozumíš, dal by se chytiti a velice by si tebe vážil. —
11. Nemeškej tedy mi říci, odvětil on, pozoroval-lis, že znám nějaký prostředek lásky, o němž jsem nevěděl, že jej znám. — Rci mi tedy, kdybys chtěl některého ze svých známých příměti k tomu, aby, když by obětoval, zval tě k hodům, co bys činil? — Patrno, že bych jej sám napřed zval, když bych obětoval. —
