TACITOVY DĚJINYEdvard Grégr, Praha, 1866
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitovy dějiny
preklad František Kott
literatúra staroveká
318 s., čeština
hmotnosť: 212 g
tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu
9,00 € predané
*svama* in *H-2-3*
L. Vitellia se sedmi cohortami a pěti sty jezdců proti válce Campanskem se blížící postavil. Sám zkormoucen jsa náklonností vojínů a křikem lidu zbraně žádajícího zase okříval, an chátru lenivou a ničeho leda slov se odvažující, sám sebe klamaje, vojskem a legiemi nazýval. A poněvadž ho propuštěnci (něboť z přátel čím kdo vznešenější, tím nevěrnější byl) k tomu vybízeli, lid všech okresů svolati kázal a kteří se dali zapsati, ty přísahou si zavázal. A poněvadž příliš mnoho jich se hlásilo, rozdělil péči o sbírání vojska mezi consuly. Senátorům uložil, aby jistý počet otroků a jistou váhu stříbra odvedli. Římští rytíři nabízeli službu svou a peníze a i propuštěnci totéž dobrovolné podávali. Tato úslužnost na oko, pocházejíc ze strachu, proměnila se v náklonnost; a větší díl nelitoval tak Vitellia jako nehody a postavení nejvyšší vlády. A sám pohledem, hlasem a slzami útrpnost budil, sliby, jak to povahou úzkostných bývá, nad míru štědrý jsa. Ba chtěl, aby ho Caesarem jmenovali, ačkoli tímto jmenem dříve pohrdal; avšak tenkráte to chtěl z pověry ve jmeno a poněvadž lidé v strachu rady moudrých i tlachání chátry jednostejně si všímají. Ostatně, jakož všecko, co s nepředloženou prchlostí se děje, z počátku mocné jest, ale časem ochabuje, senatorové a rytíři znenáhla se tratili, z počátku váhajíce a jen tam, kde sám přítomen nebyl, brzo jím pohrdajíce a bez rozdílu, až konečně Vitellius stydě se za marný pokus od toho, čeho se mu nedávalo, upustil.
59. Jak obsazení Mevanie a takřka znovuzrození války Italii strachu nahnalo, tak nepochybnou náklonnost k Vespasianově straně bojácný odchod Vitelliův vzbudil. Povzbuzeni byvše Samnitové, Pelignové a Maršové řevnivostí, že je Campanie předešla, jak to při nové ochotnosti bývá, ke všem vojenským pracím horlivě se měli. Ale krutou zimou při přechodu Apenninských hor vojsko trpělo, a poněvadž se jen s těží sněhem mohli prodrati, ačkoliv nikdo jejich pochodu nepřekážel, patrno bylo, do jakého nebezpečenství by se byli vydali, kdyby štěstí Vitellia nebylo nazpět obrátilo, které vůdcům Flaviovým často rovně jako jejich moudrost pomáhalo. Tam se setkali s Petiliem Cerialem, který v selském oděvu a krajin znalý jsa strážím Vitelliovým ušel. Cerialis byl Vespasianův blízký příbuzný a i vojenskou službou chvalně známý, a proto mezi vůdce vřaděn byl. Mnozí vypravovali, že také Flavius Sabinus a Domitianus utéci mohli; a vyslaní od Antonia poslové rozličnými prostředky lsti do města vcházeli, na místo a průvod poukazujíce. Sabinus předstíral, že jeho zdraví k namáhání a odvážlivosti nepostačuje; Domitianus měl sice chuť, ale bál se strážců od Vitellia mu přidělených, jakoby mu úklady strojili, ačkoliv přislibovali, že ho na útěku doprovázeti budou. Také sám Vitellius hledě ku svým příbuzným nic zlého proti Domitianovi nezamýšlel.
60. Když vůdcové Vespasianovi do Carsul přišli, několik dní tam odpočívali, až by orlové a prapory legií tam došli; a místo samo k ležení příhodné bylo, poněvadž mělo dalekou vyhlídku, bezpečný přívoz potravy a bohatá municipia za sebou. Zároveň doufali, že s Vitelliány, kteří deset mil daleko leželi, budou moci mluviti a je k zradě přemluví. S těží to snášeli vojíni a raději vítězství než mír chtěli. Ani na své legie nechtěli čekati, poněvadž je více za společníky kořisti než nesnází považovali. Antonius je svolal a poučil, že Vitellius ještě vojsko má, nerozhodné, pokud se radí, udatné, kdyby k zoufání přišlo. Počátky občanských válek že na štěstí visí, ale vítězství že rozumem a moudrostí se dobývá. Ze již Misenské loďstvo a překrásné přímoří Campanie odstoupilo a nic více z celého oboru země Vitelliovi nezbývá než co mezi Terracinou a Narnií leží. Že dost velikého vítězství bitvou Cremonskou dobyli a záhubou Cremony
