PLATONŮV GORGIASEdvard Grégr, Praha, 1865
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy II.
preklad Jan Kosina
PLATONŮV FAIDON
Edvard Grégr, Praha, 1867
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy III.
preklad Jan Nep. Fr. Desolda
Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy I.
preklad František Saska
literatúra staroveká
155+112+64 s., čeština
hmotnosť: 214 g
tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu
9,90 € PREDANÉ
*svama* in *H-2-3*
Podlé učení Platonova jest vědomost mírou všeho badání, a dialektika má netoliko v jiných vědách pravé a nepravé rozeznávati, nýbrž i sebe samu poznávati, jsouc poznáním i vědomostí jiných. Takto jen nabývá prý všecko vědění jednoty, a kde pravá jest vědomost, tam jest i mravnost a ctnost. Všecko lidské myšlení a jednání jest nedokonalé: svrchovanou moudrost a ctnost má jen bůh: a bohu podobným se stávati jest hlavním úkolem člověčenstva. Platon má za pravdu, že duch lidský živ byl již před svým životem vezdejším, a sice ve stavu mnohem dokonalejším, v kterém mu možno bylo, idey věcí neprostředně pojímati. Když pak spojil se s tělem pozemským, a z nesvědomosti, v jaké trval po čas nejútlejšího dětství, znenáhla zase svědomosti a poznání věcí smyslných nabývá, probuzují se v něm opět pomocí názorů také i ony idey, a čím více v hlubiny své se pohřižuje a zúmyslným a přiměřeným přemýšlením upomínce napomáhá, tím úplněji osvojuje si, co kdys bylo již jeho majetkem. Postoupným pak badáním doniká ku poznání idey svrchované, která jest původem všelikých věcí, totiž ku poznání idey božstva, čili božského rozumu, který ducha lidského osvěcuje, a veškeren smyslný svět pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň idea dobrého či dobré samo, avró to áycifróv, z něhož pravda a poznání povstává; a není toto dobré myšlením toliko pojato, nýbrž jest to bytost skutečná, sama sebou jsoucí, jednoduchá a neproměnitelná, která působí, nejen že vše jest, cokoliv jest, nýbrž že i poznáváme, cokoliv poznáváme.
Boha poznáváme prostředně, toliko ze skutků jeho, nikoliv neprostředně: nebo z pravdy a skutečnosti ideí, z uspořádanosti a krásy utvoreného a zřízeného dle těchto ideí světa, z účinků moudré, milostivé a spravedlivé prozřetedlnosti, jevících se ve veškeré přírodě a osudech lidských, poznáváme na nejvýš dokonalého, a svrchovaně moudrého původce a vládce všehomíru.
O světě učí Platon, že, poněvadž jest tělesný, nemůže býti odvěčný. Avšak ze všeho, co v čase povstalo, jest tento svět nejdokonalejší, poněvadž původem jeho jest neskonalá moudrost a dobrota boží. Aby pak svět ve svém způsobu co možná byl dokonalým, vštípil bůh tělesu světovému rozumnou duši, a jen jediný učiněn jest svět, aby původu svému mohl býti co nejpodobnějším. Tomuto pak duší svou proniknutému tělesu světovému dal bůh podobu nejdokonalejší, podobu to koule, a učinil, aby neustále pohybovalo se v kruhu, dráze to takéž nejdokonalejší, čas jest obrazem věčnosti a stvořen od boha v náhradu za to, že svět jest bytností svou jen dočasný.
Prostor neobmezený, neviditelný poskytuje místa všemu, co povstává, čtvero jest živlů; tito však nikoliv nejsou neproměnitelní, nýbrž povstávají jeden z druhého, a může povstati z ohně vzduch, ze vzduchu voda, z vody země, a sice zhušťováním, rozřiďováním pak zase ze země voda, z vody vzduch, ze vzduchu oheň. Hvězdy jsou viditelné od bolia stvořené božské bytosti, které tvořiti a zachovávati mají ostatní druhy bytostí živých: to aby činiti mohly, dal bůh každému tělesu světovému stejný jakýsi počet rozumných duší lidských, jakožto základy tohoto tvoření; počet těchto duší nemění se nijak průběhem času, není nikdy věčší, nikdy menší. Duše ty podobají se podstatou duši světové, leda že méně jsou dokonalé. Mimo duši nesmrtelnou, jejímž nástrojem jest tělo smrtelné, vložena jest v tělo lidské také duše smrtelná, která jest sídlem chtíčů a náruživostí.
