MAJEROVÁ, MARIENEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT
román
Čin, Praha, 1928
edícia Proud (39)
2. vydanie
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
236 s., čeština
hmotnosť: 445 g
tvrdá väzba
stav: výborný, bez prebalu
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
Románový obraz českého života na vsi v okolí Prahy od doby před první světovou válkou až do prosincové události r. 1920. Jeho hrdinka, svou osobní zkušeností a svým poznáním kruté třídní podoby kapitalistického světa, dorůstá v revolucionářku, jež celou svou bytostí splyne s bojem za lidský život těch nejpotlačovanějších.
ŽIVOTE SLADKOSTI...
U vrat vily, kterou si kdysi koupil major Dworzak, aby tu v klidu a venkovských radostech ztrávil dobu svého pensionování, stanul muž v stejnokroji a zazvonil. Kaftanka již nedoslýchala, ale zvuk zvonku byl tak náhlý a prudký, že jí projel jako panský rozkaz. Ihned odložila žehličku a běžela zahrádkou otevřít. Majorka hned na začátku války propustila služebnou dívku, neboť v nejistých dobách válečných nevěděla, bude-li mít pro ni dosti jídla. Těžko sháněla poživu. Pouze Antonín Bilanský jí pravidelně dodával mouku. Nikdo jiný z obce nebyl jí zavázán. Každý se jí vyhnul, aby nemusil odříci. Ale majorka, žena odjinud, nedovedla prosit. Dovedla se však uskrovniti; vždyť celý svůj dívčí věk se uskrovňovala, aby nedotčeno zůstalo věno, které jí zaručovalo možnost sňatku s aktivním důstojníkem. Tíseň válečné doby v ní probudila nejdříve veliký strach, že nebude moci býti živa z nepatrného kapitálu, který zbyl po manželově smrti, a jejž sama nedovedla nijak využiti na svůj prospěch. Potom se do ní zaryla krutou bolestí, když odešel do války Roman, její modla. Den po dni podléhala více obavám a melancholii. Marně ji těšívali její přátelé, revírník a ředitel cukrovaru, marně jí nabízeli výhodné uložení peněz v různých podnicích, setrvávala umíněně při starém pořádku, a zařizovala se tak, aby vyšla s málem. Kaftanka přicházela vyprat a vyžehlit, umývala dva, tři talířky po panině obědě, smířila se s galerií obrazů, jako se smířila s nevděkem všech, kterým pomohla na svět, aniž se kdy zeptali, jak žije a co jí. Dětí se nyní rodilo velmi málo. Dávno již nebylo ctí míti jich mnoho, jako když panímáma Bilanská slehla po šesté a Kaftanka si netroufala vykonáváti, co za drahé peníze dělaly její družky ve městech. Bála se smrti a zákonů, bála se poctivě boha, že by ji na věčnosti za to trestal. Selky, které si ji v těžké hodince volaly ze starého zvyku, odbyly ji vyměřenou odměnou, lepším jídlem po tři, čtyři dny, co k nim docházela, a potom jim zase byla cizí. Přes to se snažila Kaftanka, aby její ruce nezatvrdly těžkou prací, jak se žádá na ženách jejího povolání, hledala si vždy posluhu čistou, zatím co Betyna odřela doma všecko hrubé dílo.
Posluha u majorky se jí dobře hodila. A zasmušilá, zúzkostlivělá majorka byla klidnější v přítomnosti staré ženy, nežli vedle smíchu, zpěvu a křiku, jakým by se projevovala mladá bytost. A když pak Roman přijel raněný do Prahy, rozechvěním ani nespala, dokud ho nespatřila. Zdálo se jí, že ho znova nabyla, a nyní se oň bála dvojnásob. Toho strachu, pokud byl v lazaretě! Té úzkosti, když odjel do Vídně a psal odtud jen krátké lístky v dlouhých přestávkách, v nichž ho vždy znovu viděla na frontě terčem italských kulí, granátů, děl, aeroplánů, plynových útoků, bajonetů. Od převratu Roman vůbec nepsal, a dny uplývaly nekonečné, prázdné, končící se nocí, která nepřinesla osvěžení. V jednom z těchto dní vylákal na ní revírník slib, že se konečně vezmou, aby nestála tak sama ve stáří, opuštěná a trpká. Majorka hledala nyní útěchy v této vyhlídce, ale zároveň trnula hrůzou, co tomu řekne Roman, až se vrátí. Neboť mateřské srdce nikdy nepochybovalo, že se vrátí. Mateřské srdce nikdy nepochybuje.
...........................................................................................
... posledná veta ...
Ale pak ji únava opět zavřela oči, a když Roman skutečně vešel, nehýbala se již.
