XENOFÓNVZPOMÍNKY NA SÓKRATA
a jiné spisy
Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (15)
preklad Václav Bahník
predhovor Ludvík Svoboda
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 29.600 výtlačkov
literatúra staroveká
452 s., čeština
hmotnosť: 502 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
4,80 € NENÁJDENÉ
*BIB09*
Vzpomínky na Sokrata a další Xenofóntovy spisy — Apologie, Hostina, vzešlé z autorova osobního styku s milovaným učitelem, dávají nahlédnout do duchovního světa velkého myslitele a podávají názorné příklady Sokratových bystrých a hlubokých postřehů a poznámek o všech oblastech lidského života — veřejného i soukromého — a praktické činnosti člověka. Filosofův zájem se soustřeďuje k problémům morálky, politiky, vojenství, hospodářství, náboženství, umění a obrací se i k nejintimnější sféře myšlení, cítění a jednání v životě jednotlivce.
Sokrates dovedl žít podle zásad, které hlásal: v tomto smyslu chápejme i jeho přípravu na smrt, když vysvětluje příteli Hermogenovi, proč ho jeho vnitřní hlas — daimonion — nenabádá k důraznější obhajobě:
„Zdá se ti snad zvláštní, že i bůh si myslí, že by pro mne bylo lepší, abych už zemřel? Nevíš, že bych byl až do této chvíle nepřipustil, že měl někdo lepší život než já? Největším zadostiučiněním pro mne bylo vědomí, že jsem žil po celý život zbožně a spravedlivě, takže jsem mohl být sám se sebou úplně spokojen, a stejný názor měli o mně moji přátelé. Kdyby teď měl můj život pokračovat ještě dál, vím, že bych nutně musil splatit daň stáří — hůř bych viděl, míň bych slyšel, byl bych tvrdší v učení a rychlejší v zapomínání toho, co jsem se naučil. A kdybych si uvědomil, jak se můj stav zhoršuje, a byl proto sám se sebou nespokojen, jaký půvab by pro mne ještě mohl mít život?
Možná že právě proto mi bůh ve své dobrotě milostivě dovoluje skončit život nejen v pravý čas, ale i tím nej snazším způsobem. Budu-li nyní odsouzen, tak způsob mé smrti — aspoň podle názoru těch, kteří se takovými věcmi zabývají — bude pro mne nejlehčí, pro mé přátele nejméně nepohodlný a přitom schopný vyvolat největší zármutek, to je přece jasné. Když člověk nezanechá v srdcích svých blízkých žádnou ošklivou nebo trapnou vzpomínku a zhasne s tělem zdravým a duší schopnou přátelského citu, jak by se nemělo lidem po něm stýskat?“
5. kapitola
Rozmarný spor Sókrata s Kritobúlem, kdo z nich je krásnější,
rozhodnou Syrákúsanovi hudebníci ve prospěch Kritobúla.
Potom se zas ujal slova Kalliás a řekl:
„Že se nepustíš, Kritobúle, se Sokratem do soutěže
o cenu krásy?“
„To sotva,“ poznamenal Sokrates, „vždyť vidí, že kuplíř má u členů poroty značnou vážnost.“
„Přesto se tomu nevyhýbám,“ řekl Kritobúlos. „Jen mi dokaž, že máš nějaký rozumný důvod pro své tvrzení, že jsi krásnější než já. Jen, prosím, dejte svítilnu blíž.“
„Předvolám tě nejdřív k předběžnému řízení v našem sporu a ty musíš odpovídat.“
„Jen se ptej,“ souhlasil Kritobúlos.
„Soudíš, že se krása vyskytuje jen u člověka, nebo
i v něčem jiném?“
„Ale to je přece jasné, že i u koně, u býka i u mnoha předmětů neživých. Vím například, že může být krásný i štít, meč nebo kopí.“
„A jak je to možné, že všechny tyto věci, které si nejsou vzájemně vůbec podobné, jsou krásné?“
„Každý předmět, který je dobře zhotoven k účelu, pro který si ho opatřujeme, nebo který je přírodou dobře uzpůsoben pro naši potřebu, je krásný,“ prohlásil Kritobúlos.
„A jestlipak víš, nač potřebujeme oči?“
„To je jasné, že na vidění.“
„Jestliže tomu je tak, pak jsou mé oči krásnější než tvé.“
„Jak to?“
„Protože tvé oči vidí jen to, co je přímo před nimi,
kdežto mé i to, co je trochu stranou, protože jsou vyboulené.“
„To by pak měl podle tebe rak nejkrásnější oči ze všech živých tvorů!“
„To také má,“ přisvědčil mu Sókratés, „vždyť jsou také nejsilnější.“
„Budiž; a čí nos je hezčí, tvůj, nebo můj?“ zeptal se Kritobúlos.
„Myslím, že můj,“ řekl Sókratés, „jestliže nám ho bohové stvořili k čichání. Vždyť chřípí tvého nosu je obráceno k zemi, kdežto mé je otevřeno nahoru, takže může přijímat vůně odevšad.“
„Jak by mohl být rozpláclý nos hezčí než rovný?“
„Protože není překážkou při dívání,“ vysvětloval Sókratés, „ale dovoluje očím dívat se přímo tam, kam chtějí, kdežto vysoký nos odděluje oči od sebe jako naschvál.“
„Tak to už se vzdávám předem, budeme-li srovnávat ústa,“ řekl Kritobúlos. „Jsou-li stvořena ke kousání, ukousneš toho přece mnohem víc než já. A nemyslíš si také, že polibek tvých tlustých rtů bude měkčí?“
„Podle tvé řeči by člověk věřil, že mám ústa šerednější než osel. Chceš důkaz o tom, že jsem krásnější než ty? Komu se spíš podobají Siléni, synové Najád, které jsou bohyně, mně, nebo tobě?“
Kritobúlos se vzdal:
„Už nevím, jak bych ti ještě mohl odporovat. Ať se už rozdají hlasovací kaménky, abych co nejdřív věděl, jaký trest nebo pokuta mě stihne. Jen to si vyprošuji, aby hlasovali tajně; bojím se, že by mě jinak tvé a Antisthenovo bohatství přemohlo.“
Dívka a chlapec provedli tajné hlasování. Sókratés prosadil, že byla postavena svítilna proti Kritobúlovi, aby nebyli porotci oklamáni, a že vítěz jako cenu ...
