CARUS, TITUS LUCRETIUSO PŘÍRODĚ
(De rerum natura)
Svoboda, Praha, 1971
edícia Antická knihovna (12)
preklad Julie Nováková
2. prepracované vydanie (v tomto vydavateľstve 1.), 27.600 výtlačkov
literatúra staroveká, poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 344 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
3,20 € NENÁJDENÉ
*BIB09*
V proslulém eposu O přírodě vykladá Lucretius Epikurovu filosofii blaženosti na tomto světě. Účelem tohoto díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů. Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseň, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nej krásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku:
Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“ má země právem, neb lidstvo povila ona a v určitý čas i všecky živoucí tvory, co se jich honí a hemží hluboko v horách, a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.
Že však nějaká mez musí pro plodnost platit, ustala jako žena, jež zeslábne stářím.
Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění, z jednoho stavu se všecko obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v toku a všecko přetváří příroda v podobu novou. Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem, a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu. Tvářnost celého světa tak převrací doba, z jednoho stavu se země obrací v druhý, nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.
Úplný překlad Lucretiova eposu je teprve dílem naší doby. V roce 1945 dostávají čeští čtenáři citlivý překlad Lucretia z pera Julie Novákové; o tři roky později vychází posmrtně klasicizující překlad Josefa Koláře. Dnes předstupuje nakladatelství Svoboda před čtenáře s druhým, přepracovaným vydáním překladu Julie Novákové.
Zpěv Čtvrtý
V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,
až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít;
je rozkoš si nové květiny trhat
a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,
jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:
předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr
že hledím vyprostit ducha;
potom že zpívám tak jasně o temných věcech,
krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.
I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;
jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat,
kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,
aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty
a mezitím peluňku spolklo odporný odvar,
tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:
podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká
a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami
básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,
zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch,
až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou.
V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,
až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít;
je rozkoš si nové květiny trhat
a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,
jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:
předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr
že hledím vyprostit ducha;
potom že zpívám tak jasně o temných věcech,
krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.
I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;
jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat,
kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,
aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty
a mezitím peluňku spolklo odporný odvar,
tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:
podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká
a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami
básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,
zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch,
až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou.
JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše,
z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem
a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.
Ted začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:
to jsou ony tak řečené obrázky věcí,
které se věcem jak blána slupují z těla,
sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,
a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu
na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy
na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,
jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.
To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,
nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých
či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:
neboť podstata ducha i podstata těla
společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.
Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí se nesou podoby věcí a obrázky jemné.
I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.
O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,
jaké že jsou a jak různými tvary se liší,
jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy
a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;
teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:
to jsou ony tak řečené obrázky věcí,
které by mohly slout i blány či slupky,
neb obrázek nese tvar i podobu věci,
z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.
Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem,
uvolňují se prvky: bud v rozptylu řídkém,
jako z polena kouř a z plamene teplo;
anebo v spleti a hustě, jako když v létě
