Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

nedeľa 18. decembra 2016

OVIDIUS, PUBLIUS NASO - PROMĚNY

OVIDIUS, PUBLIUS NASO

PROMĚNY
(Metamorphoses)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (25)
preklad Ivan Bureš
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
2. prepracované vydanie (v Svobode 1.), 39.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
516 s., čeština
hmotnosť: 549 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

5,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Ovidiovy Proměny (Metamorfosy) jsou básnickým dílem v hexametrech. Skládají se z patnácti knih a obsahují více než 200 bájí, které se zakončují nějakou proměnou. Téma proměny zaujímá v mytologii starých národů významné místo. Básně tvoří souvislý celek a jsou navzájem chronologicky spojeny. Autor postupuje od stvoření světa, jež je první „proměnou“, proměnou prvotního chaosu v kosmos, k historickým dobám až po nejnovější, oficiálně uznanou „proměnu“ Julia Caesara v kometu.

Po stránce umělecké jsou Proměny dílem, které dalo vyniknout nejsilnějším stránkám Ovidiova básnického nadání, hravé lehkosti jeho fantazie a umění vyjádřit duševní hnutí jednajících osob. S neobyčejnou lehkostí střídá Ovidius obrazy smutné a veselé, dojemné a hrozné, vznešené a směšné. Láska zde vystupuje v nejrozličnějších obdobách, ačkoliv milostná témata ani zdaleka nejsou jediná. Najdeme zde například popis idylického života chudé a zbožné manželské dvojice (Filémón a Baucis), ale nescházejí ani plasticky vypracované obrazy bitev a bojových scén. Při vší této různotvárnosti převládá sloh krátkého, dynamického a citově zabarveného vyprávění. Mýtus se proměňuje v půvabnou novelu, oživenou psychologickými postřehy a hojností detailů. Zajímavé je podání bohů, kteří jsou organizováni po římském způsobu: ti nejmocnější bydlí na nebi ve zvláštních palácích, kdežto pro „plebs“ jsou i zde vyhrazena jiná místa. Chování božských postav úplně odpovídá mravům římské galantní společnosti: klepy a milostná dobrodružství jsou jejich hlavním zaměstnáním. Jupiter podobně jako manžel v komediích provádí své kousky tajně, aby se to žárlivá žena nedověděla; dobře ví, že „vznešenost a láska se k sobě vespolek nehodí“.

V posledních částech díla přechází Ovidius od řeckých bájí a pověstí k italským a římským. Závěrečná kniha obsahuje mezi jiným výklad Pýthagorova učení o převtělování duší, tedy jakési filosofické zdůvodnění „proměn“.

Dílo, jež básník vytvořil před drtivou ranou osudu, totiž před odchodem do vyhnanství, přetrvalo a přetrvá věky. Vzdělané lidstvo mu bude navěky vzdávat díky a projevovat opravdovou úctu a obdiv za plynné a radostné verše jeho mladé Múzy, jejichž motivem byla ponejvíce láska, ale hlavně za PROMĚNY, ten půvabný svět dávných bájí, nad jejichž kouzlem a krásou se nám tají dech. Proto právem pokládáme Ovidia za jednoho z nejslavnějších a nejnadanějších světových básníků.

Latina, jazyk starých Římanů, bývala jedním z nejdůležitějšich učebních předmětů na gymnasiích téměř všech typů. Bývala oblíbeným předmětem, ale i postrachem mnohých studentů a samozřejmě zdrojem nejrůznějších studentských příhod, na něž se pak po létech tak rádo se smíchem vzpomíná. Snad nejnebezpečnějším úskalím, kterých ostatně jazyk latinský skýtal nepřeberné množství, byly překlady textů římských klasiků, ať už to byl v próze Caesar či řeči Ciceronovy v senátě, nebo — „nejhorší“ ze všeho — básně Ovidiovy, Vergiliovy, Horatiovy a jiných. Tu pak studenti sahali k „záchranným prostředkům“ různého druhu. A dopadalo to také různě.

Byla kompozice, už nevím, z kterého to bylo básníka, a pod lavicí, jakmile bylo dáno téma, šustily listy taháků, takových těch knížeček překladů, určených jen pro školní potřebu. Nějak jsem v taháku místo našel a jal se horečně opisovat, než se ,,latinská babička“, jak jsme naší profesorce familiárně mezi sebou říkali, vzbudí k bedlivější pozornosti. V tom spěchu jsem si nevšiml, že autor přeložil klasika v hexametru. Snad jsem to přehlédl proto, že to bylo tištěno v souvislých, plných řádcích. A šťastně jsem to opsal.

Asi za týden přinesla ,,latinská babička“ opravené kompozice, a ještě než je rozdala, pozvala mne k tabuli a nadiktovala ,,můj“ překlad. Pak zavelela, abych označil metrum, a tu k svému úžasu jsem zjistil, že vychází hexametr. Špičatě poznamenala, že ani netušila, jakého básníka má ve třídě. Napíše i kompozici v hexametru. Pak kategoricky žádala, abych jí dal tištěný překlad, odkud jsem to opsal. Nevím, jaký čertík mě posedl, že jsem to neudělal, a když i v následujících hodinách se toho domáhala, tu jsem prohrabal všechny hromady tiskovin u naší milé dodavatelky školské literatury a koupil překlad téhož autora od jiného překladatele, který se držel trochu otročtěji textu než ten můj. Jak to dopadlo, to už ani nevím, ale žádný větší karambol z toho asi nebyl.

V hodinách její latiny jsme často poprvé brali do ruky v dokonalých překladech řecké a římské klasiky, které nám přinášela, mnohdy rozdrbané, ze své knihovny. Tak se nám dostával do ruky Aischylos: i Sofokles, Euripides i Platon. Ale spokojena s námi tuze nebyla. To silně podtrhla svým výrokem při poslední hodině latiny, než jsme šli na ten takzvaný „svatý týden“: „Tak tedy jděte k maturitě! Ovládáte latinu asi tak, jako kdybych vás učila týden turečtině.“

Vladimír Havel

Vzpomínka z almanachu vydaného k padesátému výročí gymnasia v Strakonicích 1920—1970












KNIHA VI
Arachné

Všechno to vypravování si poslechla Athéna ráda, schválila píseň Múz i hněv, jímž vzplanuly právem.

K sobě pak děla: „Však chválit je málo, my hleďme být samy chváleny, naším božstvím my nestrpme beztrestně zhrdat!“

Na osud Arachny lýdské hned mysl svou upjala, neboť doslechla, že se chce rovnat ta dívka Minervě slávou v umění přísti a tkát. Jen uměním proslulá byla, nikoli rodem či stavem: vždyt otec fókajským nachem napouštěl savou vlnu — byl z Kolofóna, slul Idmón; matka už zemřela — z lidu však byla i ona, a stavem rovná manželu svému. Však Arachné po lýdských městech chtěla i proslulé jméno svým uměním získat, ač vyšla toliko z malého domu a bydlila v Hypaiách malých. Aby uvidět mohly ta její zázračná díla, často opustí víly sad viniční rodného Tmólu, často opustí nymfy břeh Paktólu, rodné své řeky.

Ale pak nejenom hotové dílo vždy vídaly rády, nýbrž i postup tkaní, tak půvabná byla to práce.

Dosud surovou vlnu ať kupila do prvních kupek, prsty do ní ať vjela a čechrala stále a stále vločky dlouhými tahy, až zjemněly do řídké mlhy, vřeténko oblé ať pod lehkým palcem se točilo hbitě, roucho ať tkala, vždy Athény žačku bys v dívce byl tušil. To však odmítá dívka, znát nechce se k mistryni božské: „Jen ať si závodí se mnou, když prohraji, pokutu přijmu."

V stařenu změní se Pallas, dá nepravé šediny k čelu, těžce se o berli belhá a v dívčinu chaloupku vchází.

„Před tím, co přináší stáří, se vždycky nemusí prchat,“ k děvčeti praví, „vždyť zkušenost přichází teprve s léty. Nezhrdej tedy mou radou! Ty hleď si jen takové slávy, nejlépe ze smrtelníků že ty znáš zpracovat vlnu, ale bohyni ustup a popros ji za odpuštění za svoje slova, ty smělá! Když poprosíš, odpustí ráda!“ Posupně vzhlédne k ní dívka, nit načatou upustí z ruky, k ráně již skoro se chystá a s vášnivým výrazem hněvu odsekne Athéně takto, nic nevědouc, ke komu mluví: „Hloupé nesmysly mluvíš, jsi zkrušena vysokým stářím, neboť i dlouho žít škodí. Ať poslouchá takové řeči tvoje dcera neb snacha, ač máš-li je, vždyť mám já sama pro sebe důvtipu dost! Tvé rady jsou zbytečné pro mne, na svém úmyslu trvám, chci pustit se s Athénou v závod. Pročpak nepřišla sama? Proč brání se zápasu se mnou?“ „Přišla, je tady,“ dí bohyně chladně, tvář stařeny sejme, v podobě pravé se zjeví. Hned před jejím božstvím se skloní víly i Lýdanky mladé, jen dívka se nepolekala.

Avšak i proti své vůli se Arachné zarděla; červeň náhle jí zbarvila tvář a zmizela, jako se barví nachově vzduch v té chvíli, kdy nad obzor vychází Zora, ale za krátkou dobu zas od slunce východu zbělá.

Dívka v svém úmyslu trvá a po hloupém vítězství bažíc, řítí se ve svůj osud. I nemá už námitek Pallas, zanechá varovných domluv a nechce už odkládat zápas.

Beze všech průtahů obě se postaví v opačnou stranu, každá jemňoučkou přízí svůj stav si popíná zručně.

V osnovu váže se příze a hřeben nit osnovy dělí, uprostřed osnovy špičatým člunkem se vetkává útek, ruka jej odvíjí z klubka, a když jej už protáhly přízí, přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek.