APULEIUSZLATÝ OSEL
Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (22)
preklad Václav Bahník
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 34.750 výtlačkov
literatúra staroveká, román
334 s., čeština
hmotnosť: 448 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
2,40 € NENÁJDENÉ
*BIB09*
Apuleiův román —jediný v celistvosti uchovaný z celého římského písemnictví — o proměně lehkomyslného římského mladíka Lucia v tvrdohlavého ušatcc a jeho strastiplné celoroční úsilí o dosažení lidské podoby stal se bestsellerem starověku a pro svou úspěšnost byl již tehdy nazván Zlatým oslem (původní titul je Proměny). Není divu. Je tu mnoho přitažlivého i pro dnešního čtenáře: mladý, urozený hrdina prožívá četná a rozmanitá dobrodružství, trpí, strádá, ale nakonec se přece dočká šťastného konce. K hlavní linii vyprávění se cestou přidává mnoho dalších. Před čtenářem vystupují čarodějnice, nebožtíci, duchové, nevěrné ženy, ukrutní páni, záhadný drak, lupiči, únosy, vraždy, ale nechybí ani pohádka — jedna z nejkrásnějších ve světové literatuře — magie, zasvěcování do božských mystérií. Řečeno slovy dnešní terminologie je zde opravdu všechno od hororu přes detektivku po milostná dobrodružství, takže román může uspokojit čtenáře žádostivého senzační četby, ale klade si nicméně i vyšší umělecké nároky: má svou formu, etiku, obsahuje autobiografické prvky, je svého druhu moralitou i alegorií a snaží se vést čtenáře cestou poznání vyšších životních zásad, jež byly vlastní autorovi, římskému vzdělanci s klasickou řeckou školou a stoupenci tzv. druhé sofistiky z druhého století našeho letopočtu v císařském Římě doby filosofa na trůnu, Marka Aurelia. Zázračná atmosféra, nadsázka, podobenství, satirický hrot spíše podtrhly, než zastřely reálnou motivaci Apuleiova příběhu a jeho kniha se tak stala zrcadlem mravů i v bohatých epizodách zarámovaných ve vyprávění hlavního hrdiny. Apuleiův vynikající román inspiroval starověké i novodobé básníky a umělce, Boccaccio, Morlini a jiní novověcí spisovatelé se zhlédli v některých motivech, stejně jako La Fontaine, Moliére, Corneille nebo náš Vrchlický. Z výtvarníků připomeňme Raffaela, Canovu a Thorwaldsena a českého tvůrce cyklů litografií k Apuleiově knize H. Böttingera. Nový, moderní překlad Apuleiova zázračného, ale přitom do reality zahleděného příběhu bude jistě uvítán milovníky antické i dobrodružné literatury.
KNIHA DEVÁTÁ
Tak si ten ničemný kat ozbrojoval proti mně své zločinné ruce. Hrozivá blízkost tak strašného nebezpečí urychlila mé rozhodnutí, dlouho jsem se nerozmýšlel a rozhodl jsem se zachránit útěkem před hrozícími jatkami.
Hned přervu provaz, kterým mě uvázali u žlabu, co mi nohy stačí, vyrazím prudkým během a každou chvíli vyhodím kopyty, abych chránil svůj život. Proletím nej-bližší sloupovou chodbou a bez váhání vrazím do jídelny, kde pán domu hodoval s kněžími bohyně na hostině uspořádané po oběti. Při tom svém vpádu jsem přirozeně vrážel do připraveného nádobí a všechno jsem převracel, dokonce i slavnostně vyzdobené stoly. Pohled na tu hroznou zkázu hospodáře rozzlobil, svěřil mě do opatrování jednomu ze sluhů a důtklivě mu přikázal, aby mě jako dotěrné a svévolné zvíře zavřel na nějakém bezpečném místě, abych znova nezjankovatěl a nerozehnal jejich pokojnou hostinu ještě jednou. Tímto chytrým nápadem jsem si mazaně zajistil bezpečnost, zachránil jsem se z rukou řezníkových a měl jsem radost, že jsem pod ochranou spásného vězení.
Ale je to marné. Jestliže Štěstěna nechce, synu člověka se nic nevydaří; vynalož všechnu moudrost světa, použij nejmazanější nápady, nepodaří se ti zvrátit nebo změnit osudové rozhodnutí božské prozřetelnosti. Mně právě ten nápad, který mi zajistil bezpečnost, jak se mi jednu chvíli zdálo, přivodil jiné velké nebezpečí, ba přímo mě ohrozil okamžitou smrtí.
Jak jsem se potom dověděl z řeči služebnictva, vpadl totiž znenadání do jídelny nějaký mladý otrok, tváře se mu chvěly rozčilením, a oznámil pánovi, že před krátkou chvílí přiběhl ze sousední uličky vzteklý pes a vnikl jako vichřice zadními dvířky do domu, zuřivě se vrhl na lovecké psy, pak zamířil do sousední stáje, tam napadl se stejnou divokostí většinu dobytčat a nakonec neušetřil ani lidi. Mezkař Myrtilos, kuchař Héfaistión, komorník Hypnofilos, lékař Apollónios a mnoho dalších z čeledi se ho pokoušeli zahnat, a on je přitom pokousal na různých místech těla. Je už také jisté, že se některá dobytčata nakazila jedovatým kousnutím — projevují se u nich stejné příznaky vztekliny.
Tato zpráva je okamžitě všechny vzrušila. Byli přesvědčeni, že i já jsem zdivočel působením téže choroby, každý chytil nějakou zbraň, jeden druhému dodával odvahu k odražení záhuby hrozící všem a hnali se na mne — spíš to vypadalo, jako by oni byli tím běsněním zachváceni. Nepochybně by mě byli rozsekali na kusy těmi svými oštěpy a loveckými kopími nebo ještě spíš dvojsečnými sekerami, které jim sluhové snadno obstarali, kdybych nebyl postřehl bouři nenadálého nebezpečí a nevrazil okamžitě do pokoje, kde byli ubytováni mí pánové. Tu za mnou zavřeli a zatarasili dveře, oblehli onen pokoj a Čekali, až mě ta smrtelná choroba svou nepolevující zuřivostí vysílí a umoří a já pojdu, aniž by riskovali setkání se mnou. A tak jsem byl konečně volný, využil jsem té šťastné příležitosti, že jsem byl sám, lehl jsem si na ustlanou postel a po dlouhé době jsem se konečně zas jednou vyspal jako člověk.
Probudil jsem se, když už byl jasný den; měkké lůžko zahnalo mou únavu a já odpočatý vyskočím a poslouchám, jak se mí strážci, kteří strávili noc hlídáním, dohadují o mém osudu.
„Co myslíte, má toho ubohého osla pořád ještě v moci vzteklina?“ ptal se jeden.
